Babokalyps aneb Jak je těžké tahat Velký vůz za sebou

Babokalyps aneb Jak je těžké tahat Velký vůz za sebou

zvuk
90
obal, booklet
100
hudba
70
87

Slovo BABOKALYPS s největší pravděpodobností neexistuje (ani v Holanově Modlitbě kamene), ale jmenuje se tak jedna slovenská kapela, jež letos vydala na značce Hevhetia debutové album „Veĺký voz“. Stopáží sice nevelké (pouhých 38:28), ale velmi sympatické a pro současnou vlnu písničkářství nejen u našich nejbližších sousedů přínosné album…

Tři bývalí členové art-rockové skupiny Fairy Tale se vydali do jiných vod, do folk-rockových, soft-rockových a indie-popových – lídr, kytarista a zvukový designer Peter Kravec, bubeník i perkusista Ĺubomír Pavelka a sólová zpěvačka Barbora Koláriková. Doplnila je v tomto duchu klavíristka a vokalistka Lucia Petáková a jako host baskytarista a houslista Vladimír Darmovzal (jinak člen blues-rockových Slow Down či Karol Komenda Trio). Výtvarné stránky alba se zhostila na výbornou Lenka Kajanovičová. V bookletu nechybí samozřejmě texty. Ty jsou sympaticky neupovídané a kdo má rád třeba Hermanna Hesseho, přijde si na své…

Velkých myslitelů jsou dnes plné pulty v prodejnách s lacinými knihami,“ vyjádřil se v jednom rozhovoru Kravec. „Mám rád Hesseho, ale komplikovaně se mi o tom mluví, a když se už na svět dere jakž takž uspokojivé vysvětlení, nemůžu se zbavit dojmu, že bych posluchače otrávil patosem, případně napřed k něčemu programoval. Inspirací v každém případě byly jen vlastní prožitky.“

Babokalyps - Na ceste sem (On the Way Here)

Babokalyps aneb Jak je těžké tahat Velký vůz za sebouVýrazným aspektem této desky je značný hitový potemciál. Výraz hitový v tomto případě nemyslím nijak pejorativně, ale ve smyslu přístupnosti běžnému posluchači, aniž by se ale ti náročnější nad tím ošívali. Dokonce i já, vyznavač jazzu a progresivní hudby napříč žánry, jsem si našel písně, za které bych dal ruku do ohně. A v úplně každé z devíti písniček mne něco zaujalo, ať už po hudební či textové stránce. Nebo třeba jen náladou mi byla ta která píseň sympatická, příjemná, nebo i zneklidňující. Například hned úvodní „Dievča v doline“ přímo vyzařuje slunečnou pohodu, v „Nad ránom“ je popová melodie ochucena country, aniž by zkýčovatěla, „Keď si bol dieťa“ je nadýchaným folk-rockem, i když s poněkud vlezlým refrénem. Ty bych označil jako dobrý průměr. Pak jsou tu písničky, jež snesou přísnější hodnocení. „Konec leta“ v sobě mísí šansonovou melancholii a křehkost, umocněnou klavírem, s písničkářskou výpovědí a´la Laura Nyro („…to nič, to len život preletel.“); ovšem Koláriková má níže položený hlas, což působí naléhavějším dojmem. „Neželaný sen“ s katovskými údery bubnu v úvodu staví na sugestivním kontrastu folkové měkkosti a rockové intenzity. Rockovým drajvem a art-rockovou proměnlivostí již pak oplývá „Zvaĺ to na kata“ („…a si vykúpený…“). Další svižnůstka „SOS“ se vyznačuje nápaditě zhušťovanými instrumentálními mezihrami, tu s houslemi, tu s akkermanovsky pojatou akustickou kytarou či ptačími zvuky kdesi na pobřeží moře. A na konec jsem si nechal (stejně jako kapela) dvě písně, jež jsou podle mě skutečným vyvrcholením alba. „Na ceste sem“ („…ničí ma predtucha, že zrúti sa svet…“) cítíte zprvu jakousi arabskou příchuť a pak se vyloupnou bohaté vokály a´la CSN&Y a dramaticky naléhavá instrumentace i s houslemi. Závěrečný „Veĺký voz“ je již přímo apelem na stav dnešního světa a role jednotlivce v něm; nadupaný folk-rock (použil bych tento termín skutečně spíše, než soft-rock) je nositelem hutného textu o tom, jak je těžké tahať veĺký voz za sebou…“.