Jak už bylo avizováno (a tři z vás dokonce vyhráli CD), TOMÁŠ LIŠKA vydal nové autorské album „Invisible Faces“ (Animal Music). Jeho novou hudbu jsem mohli slyšet na letošním Jazzinci, takže jsem byl zvědavý, nakolik se mu podařilo zachovat onu úžasnou chuť a vůni v podmínkách studia. A rovnou vám sdělím, že nahrávka přináší stejně barevný a plnokrevný ethno-jazz, dokonce o jeden level výše! Ten představuje jedinečně zrající kytarista David Dorůžka. Dalšími muzikanty na vydařeném albu jsou samozřejmě lídr a výhradní autor (až na jednu výjimku) Tomáš Liška, bubeník a perkusista Kamil Slezák, srbský akordeonista Nikola Zarić a turecký houslista Efe Turumtay.
Osm skladeb na více než osmačtyřicetiminutovém albu mají přiměřenou délku, jež nijak nezřeďuje hutnost hudebního sdělení. Jen mám malou, spíše malilinkatou výtku: poslední tři tracky působí v kontextu celého alba poněkud jako ztráta dechu, ale vzhledem k vysoce nasazené laťce předchozích pěti skladeb to ani nestačíte zaznamenat. Já se v tom jako recenzent musel přece jenom hlouběji vrtat, abych nakonec stejně zvolal: Ta deska je prostě úchvatná! A celá…
Všechny skladby jsou zpěvné, dynamicky odstíněné, plnokrevně zahrané, sycené z různých pramenů, jak se na současný moderní jazz sluší a patří. Tomáš Liška, byť lídr, se netlačí se svým kontrabasem za každou cenu dopředu, spíše naopak; jediný sólový chorus vystřihne až v předposlední skladbě („The First Flight“). Ovšem bez jeho rytmického a harmonického doprovodu by nemohl kvintet hrát tak šťavnatě, pestře a přitom zemitě. A jako skladatel dokáže napsat výrazné a vděčně uchopitelné melodické téma.
Album otevírá jímavá a mistrně gradovaná kompozice „Safran“, kde exceluje akordeonista. Mám rád jazzové akordeonisty, a Zarić patří k těm nejlepším; jeho hra je nejen virtuózní, ale též podle potřeby niterná, nesmírně hravá, prokrvená balkánskou vášní i citem. On a houslista pak ozdobí svými ponornými a strhujícími sóly nejdelší kompozici alba, více než desetiminutovou „People From Faldum“, inspirovanou Hermanem Hessem. Tato skladba vznikla již v čase berlínských studií, kdy také byla natočena v jiné, neméně pozoruhodné verzi, která dokumentuje Liškovo skladatelské mistrovství; schopnost uchopit jakékoli téma a zároveň použít i zcela odlišnou paletu výrazových prostředků, obléci jiný kabát. Posuďte sami:
Turumtay se na albu představuje jako houslista, schopný mísit jazzovou, mnohdy jazz-rockovou razanci a´la Jerry Goodman, s orientálním espritem, lidovou melodikou své vlasti. Koneckonců díky němu má posluchač možnost poznat jednu z nejoblíbenějších tureckých lidových písní – „Bahçada Yeşil Çinar“, která přírodní lyriku spojuje s tajnou milostnou touhou, zazpívanou i zahranou patřičně jímavě, procítěně. S bravurou se ale pohybuje též v závěrečné skladbě „Questions“, která čerpá ze soudobé vážné hudby, potažmo minimalismu…
A pak jsou tu tři skladby, jež nejlépe dokumentují výrazovou pestrost a zároveň jimi album dosahuje nejvyšších uměleckých vrcholů. Track č.2 „Kalimba“ nese jasné stopy afro-beatu, které tam přináší Dorůžkova el.kytara. Tady znějí také naplno a patřičně zemitě bicí a perkuse Slezáka, kterého je nutné zmínit také, neboť jeho způsob hry je vskutku polyrytmický, a tudíž obohacující. Ovšem Dorůžkova kytara je pro mne absolutním vrcholem. Dokazuje to také ve „Waiting For the Moment“, neboť díky jejímu klouzavému tónu podobnému steel kytaře získává skladba svěže countryový nádech. Na ni hned navazuje balkánsky řízná „Bartaruga“ se strhujícími dynamickými proměnami a mistrnou výstavbou všech nástrojových partů, obvzláště pak toho kytarového.
Plný počet bodů, včetně zvuku a land-artově pojatému obalu s bookletem…
