Jak už zmínila v našem červencovém rozhovoru JANA KOUBKOVÁ, na konec prázdnin bylo načasováno vydání jejího nového řadového alba „A tak si jdu…“, a to na značce Supraphon. Třiačtyřicetiminutová kolekce tuctu nových netuctových písní potvrdila zpěvaččin odklon od pravověrného jazzu, který dostatečně rázně prezentovala již na předchozím titulu „Smrt standardizmu“ z roku 2014. Avšak tentokrát šla se svými o generaci mladšími soukmenovci Romanem Hampacherem (kytary), Janem Červenkou (bicí) a Ondřejem Kabrnou (akordeon, Fender Rhodes, Hammond organ) ještě dál, a ještě přesvědčivěji. Dopomohli jim k tomu také nepřesléchnutelní hosté: Jan Keller (violoncello), Zdeněk Wimpy Tichota (baskytara), Vít Švec (kontrabas) a Alan Vitouš (perkuse, voda).
„A tak si jdu…ano, ve dvaasedmdesáti si pořád jdu, i když na těle i na duchu není vždycky ejchuchu. A mít chuť chtít taky není vždycky po chuti. Ale co maximálně posílí a dodá energii, je spolupráce s lidmi, kteří umí a , jak říkám, jsou to fajn člověci. Tahle kombinace je receptem na všechny nepohody světa, a že jich teď není málo…“
To jsou zpěvaččina slova v úvodu pečlivě vypraveného bookletu, jež naplno vyjadřují podstatu zdařilé tvorby. V případě nového alba Koubkové a jejích přátel to platí dvojnásob. Pohoda, jasná představa, zároveň ničím neomezené hledačství, vynikající aranžmá, výtečné instrumentální výkony a vyzrálý zpěv, ukázněnější než kdykoli předtím, protože niternější, tudíž neobyčejný, omamný, hořkosladký, srovnatelný s projevem těch nejlepších písničkářek. Z jazzu si Koubková ponechala scat, byť střídmě použitý; zde ale obvzlášť mistrně zvládnutý, protože v pomalejším rytmu. Zpěvačka totiž na novince zachovává tu správnou míru všech výrazových ingrediencí, drží se nálady a odpovídají emocionality písní, z větší části jejích vlastních (a doplněných o Hampacherovy autorské počiny plus texty Mirky Hedvábné). Vlastně jen dvakrát se Koubková tzv.utrhla z řetězu (ostatně tak, jak ji známe) – v úvodním, titulním tracku „A tak si jdu…“, a v předposledním „Retro kecy“. V ostatních případech jednoduše Koubková překvapuje…
A tak po cituplné folkovce s jímavým violoncellem „Třináct je tucet“ vás doslova smete úderně rocková, neobyčejně chytlavá píseň „Šípr“ (což je přesmyčka slova „prší“); vychutnejte si zde onu dráždivou psychedelickou příchuť Hampacherovy elektrické kytary a parádní sólo bicích! Následuje nádherná poetika rozechvěle akustické „Hořela hora“, včetně zvukomalebného scatu a poctivého kytarového partu, již střídá opět úderka „Vrátek“, Hampacherova instrumentálka s řízným scatem v úvodu, posléze s nádechem blues, jazzu i country, pochopitelně s dominantním sólem akustické kytary, v závěru pak čisté blues s vokálem. A poté přichází první absolutní vrchol! „Hvězdy nesvítí“, autorská jemnůstka Koubkové, zazpívaná vskutku niterně, s bluesovým feelingem, vzletným kontrabasovým partem, s úchvatným varhanním sólem a claptonovským vzepětím elektrické kytary. Poté vás roztančí gypsy-swingová svižnůstka „Táhne táhno“, i se stylovým sólem akordeonu; ovšem antré je spíše dumkovité, umocněné mužským zpěvem (Hampacher). A na řadě další vrchol! „Země se otřásá“ jde až na hard-rockovou dřeň, navíc s metalovou energií, drtivým tahem, ovšem s nápaditými zvukovými podmalbami a´la science-fiction. Následující „Ponad“ je dalším kamínkem do výrazové mozaiky – folklórně-folkovou náladou evokuje dokonce současnou Dášu Voňkovou-Andrtovou! A přichází třetí osmitisícovka – hard-rockové blues „Tvá pýcha mě míchá“ s úžasně znějícími hammondkami a sóly ve stylu Led Zeppelin (bicí, kytara). Závěrečný track „Čekám jak škeble na útesu“ je solidní country-bluesová jízda, evokující Claptona unplugged. A s citací pana Palečka z vinotéky, kam popíjet víno chodí i zpěvačka se svým zápisníkem, v němž zapouštějí kořeny budoucí písničky: „Čekám jak škeble na útesu/co mně voda přinese…“
A já čekám, čím mě opět potěší Jana Koubková…
