Do České republiky má opět namířeno španělský, respektive katalánský kytarista Albert Vila se svým kvartetem. Před čtyřmi lety vystoupil na brněnském JazzFestu s holandským saxofonistou Cyrillem Oswaldem, v roce 2013 podnikl malé české turné s Matejem Benkem, Petrem Dvorským a Martinem Novákem. Letos kytarista, žijící v současné době v Bruselu, sestavil opět mezinárodní kvartet – tvoří jej katalánský bubeník Marc Miralta, finský kontrabasista Marko Lohikari a výtečný venezuelský pianista Luis Perdomo (ex-John Patitucci, Jack DeJohnette, David Gilmore, Ravi Coltrane). 16.dubna Albert Vila Quartet přivítá pražský Jazz Dock, 17.dubna pak v rámci JazzFestu také Brno (Sono Music Club). ALBERT VILA QUARTET zahraje samozřejmě skladby z nové, v pořadí již čtvrté Vilovy autorské desky, která letos vyšla na renomované značce Fresh Sound Records – „THE UNQUIET SKY“. Album natočil v New Yorku, a to pod dohledem renomovaného zvukového inženýra Michaela Brorbyho. Ve studiu se s Vilou, mimochodem absolventem stipendijního jazzového studia na Manhattan School Of Music v New Yorku (2006-07), sešla hvězdná americká trojka: pianista Aaron Parks (ex-Terence Blanchard, Kurt Rosenwinkel, Joshua Redman), kontrabasista Doug Weiss (podílel se na deseti albech Kevina Hayse) a bubeník Jeff Ballard (toho jistě netřeba představovat)!
Šestapadesátiminutové album „The Unquiet Sky“ obsahuje pouze Vilův kompoziční materiál. V jeho skladbách a ve stylu kytarové hry se mísí to nejlepší z jazzového vývoje od konce 50.let až po současnost, reprezentovaného především dvěma jmény: Grant Green a John Scofield. Ohledně Greena musím zmínit jeho období první poloviny 60.let, kdy s ním hrál pianista Sonny Clark; tento sound je patrný ve většině ze 14 skladeb alba. (Koneckonců na něj navazoval i jiný velikán jazzové kytary, George Benson.) Ovšem Vila přidává současné postupy, včetně minimalistických figur – nejpatrnější je to v úvodní skladbě „Therefore“, také v excelentní „New Deal“ a závěrečné hard-bopovce „The Bean“. Samozřejmě to umí i pěkně osolit, čímž evokuje dokonce jazz-rockovou éru s oním typicky masivním kytarovým zvukem; v tomto duchu exceluje v hutné jízdě „Three Days After“ a řízné „Major Issues“, kde navíc vystřihne parádní sólo bubeník. Pak jsou tu kompoziční miniatury, v nichž se Vila přibližuje meditativněji založeným kytaristům typu Kurta Rosenwinkela – „Epilogue“ je ještě hrán v kvartetu, „Six“ už v triu, aby pak v „Beginning“ a „Short Piece“ hrál pouze sám, s nádherně melodickými vyhrávkami. Vila je též silný v baladách – v melancholické „Air“ se sólem blýskne i kontrabasista, v „Minor Tragedy“ pak kytarista rozvíjí téma vskutku úchvatně. A nakonec jsou tu ještě dva póly jeho jazzového vyjadřování – swingové, potažmo bopové ve svižnůstkách „Gym Jam“ či „Old Recipe“, a avantgardnější, tudíž rozvolněnější v „Transition“…
Jsem přesvědčen, že tímto albem se Albert Vila zařadil mezi jazzovou extratřídu!
