V pořadí již šesté autorské album vydá 4.března finský pianista AKI RISSANEN, první na britském labelu Edition Records. Dostalo název „Amorandom“ a JazzPort může exkluzivně přinést recenzi už nyní!
Jazzoví příznivci u nás znají Rissanena především jako člena kvarteta trumpetisty Verneriho Pohjoly, který ostatně do stáje Edition Records přešel také a před rokem zde vydal výtečné album „Bullhorn“ (recenze zde).
Tato vycházející evropská hvězda jazzového piana, jak ho nazval americký DownBeat Magazine, je ročník 1980 a kromě plejády finských jazzmanů spolupracoval a nahrával třeba s Davem Liebmanem a Rickem Margitzou. První album pod svým jménem natočil v roce 2008 („La Lumiére Noire“ jen s klavírem). Novinku stvořil tentokrát v triu, ale opět je autorem veškeré hudby a desku také produkoval; ovšem všichni tři se rovnocenným dílem podíleli na aranžích. Spolu s pianistou Rissanenem je to kontrabasista Antti Lötjönen (roč.80) a bubeník Teppo Mäkynen (roč.74), oba např. z věhlasného souboru The Five Corners Quintet. Hudba na albu vychází z někdejšího Rissanenova soundtracku k jednomu experimentálnímu animovanému filmu a je výrazně ovlivněna nejen hutným jazzovým espritem a´la E.S.T., ale také minimalismem, klasickým impresionismem a severským lyrismem. Ovšem výsledný zvuk Rissanenova tria je naprosto jedinečný! A úchvatný…
Padesátiminutové album obsahuje devět neobyčejně vystavěných kompozic. Všechny mocně pulsují, piano vykresluje výrazný motiv, který často rozfázuje do různě proměnlivých repetic, aniž by zbytečně exhiboval a narušoval tak vybroušený tvar. Přesto Rissanenovo rozvíjení témat pokaždé překvapí! Jen v jedné skladbě, a to v předposlední pětiminutovce „Bird Vision“, jeho hra evokuje někoho jiného, přičemž i toto je překvapivé, neotřelé a nesmírně osvěžující – kdo by se zlobil za Monka či Ellingtona, no ne? Co mne udivuje ale úplně nejvíc, je fakt, že Rissanen v podstatě nepotřebuje swingovat, aby to znělo jako jazz! A v tom je jeho hra jedinečná a invenčně nevyčerpatelná, vyhýbající se tak stereotypům a pouhému (řekněme) prstokladení. Potvrzuje to též v sólově klavírní miniatuře „Eye-opener“, vypjatě čerpající ze soudobé vážné hudby. Trio úžasným způsobem dokáže zahušťovat materii, pracovat s dynamikou, rytmickými i výrazovými změnami, docílit až fyzicky vnímaného pnutí uvnitř skladby a napětí vně, mezi hudebním tokem a posluchačem. A ten se ani na chvíli netopí, naopak; po každém tracku je osvěžen, očištěn a natěšen na další. Rytmika je kompaktní, někdy skoro jako stroj (např.v “Paysages pas sages“), přitom tvárná, proměnlivá, hutná („Aleatoric“) i kongeniálně citlivá („For Rainbows“). Jen občas se oddělí nějaké sólo, ale nikdy ne dlouhé, a už vůbec ne únavné – kontrabasista se blýskne v úvodní svižné skladbě „Pulsar“ a ve zpěvné baladě „Signettes“, bubeník vystřihne titěrné sólíčko v intelektuálně lyrické poctě „For Jimmy Giuffre“. Album vrcholí titulní kompozicí „Amorandom“, v níž se snoubí počáteční melancholie se stoupajícím vzrušením a minimalisticky vygradovanou vášní, kdy každý klavírní úhoz doslova vybuchuje; napadlo mne, že takhle by dělal jazz třeba Sergej Prokofjev…