Stinka byla jedna z raných písní Filipa Topola a jeho Psích vojáků – a právě zde našla osmatřicetiletá spisovatelka, editorka a publicistka Hana Lundiaková umělecký pseudonym pro svou roli písničkářky. STINKA v roce 2013 vydala vlastním nákladem debutovou nahrávku „Krrrva!“, o dva roky později již díky labelu Polí5 nové album – „BÍDO, ČAU“.
Stinka se doprovází na akordeon, a přesto zní úplně jinak než třeba Radůza. Je ale i jiná než podobně do undergroundu laděná Sylvie Krobová, nebo lyricky emotivní Jana Vébrová. Prošla hraním v kapelách Rudovous a Tři sestry, ovládá též klávesové nástroje. Ale jedinečná je především jako zpěvačka, majitelka temně zabarveného, sytého, plnokrevného hlasu, která skládá neobyčejně sugestivní písně. Pouze něco málo přes 30 minut trvající album „Bído, čau“ je proto vskutku hutnou písničkovou kolekcí, jež smete kdejakého písničkáře s celou hromadou desek. Může za to samozřejmě též nahrávací zázemí studia Jámor Ondřeje Ježka, též výtečného muzikanta (OTK, Gurun Gurun), který na albu i hostuje. To je další plus nového alba Stinky (ale to platilo i pro debut), že se obklopila nonkonformními muzikanty, naladěnými na stejnou vlnu – najdeme mezi nimi třeba kytaristu a banjistu Fandu Holého (jehož kapele The Reverends nedávno vydalo Polí 5 znamenité album „Konec cesty“), bubeníka Martina Petráska (The Kingsize Boogiemen), trumpetistu Jana Vodrysku či akordeonistu Michala Šmída (Neočekávaný dýchánek).
Album je uvozeno dvěma psychedelicky zabarvenými kousky – „Za trubkou jdou“ a „Kozarela“, jež dokonce evokuje space-folk z konce 60.let. Ovšem vliv tohoto údobí, kdy vykrystalizovala hudba, z níž se jako z bezedné studny dodnes čerpá, je patrný i jinde. Třeba v „Čekni děti II.“ slyšíte syrovou reedovskou kytaru a vůbec odér Velvet Underground, když i zpěv Stinky je podobně sugestivní jako u Nico blahé paměti; napětí se v této písni dá až krájet! Kontrast mezi instrumentální hrubostí a textem, vyjadřujícím opičí rodičovkou lásku, je tak opravdu zdrcující…tak čekni svoje děti/zda na ně běsy nemohou/tak čekni svoje děti/zda stojí na nohou… Jediná anglicky zpívaná píseň „Brown Beaver“ odkazuje ještě k hlubším kořenům; jakoby se tu mísil jižanský styl zydeco s obroušenou P.J.Harvey (po probdělé noci); se Stinkou tu mimochodem zpívá rebelka Mucha.
Hlavní devízou písní Stinky je ovšem naléhavost. Naléhavost v textech, zpěvu, celkovém výrazu. A je zcela jedno, do čeho je píseň zahalena. Za všech okolností funguje a zasahuje. Třeba píseň „Popelářská“ – po dávné odpadkové písni Dáši Voňkové („Vyhozený blues“) konečně rovnocenný song…málokdo by tu zpych/vždyť více pýchy není třeba/žít z podstaty se dlouho nedá…! Ona naléhavost je dokonce nesmírně chytlavá a hned tak vás nepustí, i kdybyste nakrásně chtěli (jako že chtít nebudete). To je případ především písně „Lajkuj!“, již bych si dokázal představit jako hit rotující éterem; opravdový hit pro opravdové lidi, nikoli připitomělé stádo konzumentů reklam a marketingových strategií! S bluesovým zaujetím zde Stinka zpívá: Stay in touch, arbeit macht frei/v mobilních rakvičkách… Nebo „Hluchoněmé dívky“, z těch zase na vás kanou hořkoslané krůpěje (ale laciné slzy to nejsou)…slyšíš jen ticho/asi je věčný. „Malý ptáček“ je naopak skoro countryovka, ale jaksi cynická; i když, to by ty české a moravské lidové balady, z nichž text vychází, byly také dílem cyniků – a to nejsou. „Letní Letná“ je celá až cirkusově rozverná, hravá, ale přesto cítíte existenciální tíhu…pojď ke mně, bankrotáři/můžem se obejmout/tak mi pluj, odpluj/bído čau. A to by nebyla Stinka Hanou Lundiakovou, aby nedostala do písně hutnou erotiku a nevtiskla jí omamně sugestivní podobu – „Vlhký blues“ patřičně graduje a houstne (hudební tok posílen trubkou, kytarou a hammondkami); zpívá tu s ní navíc Jiřin Jirák (frontman kapely Nylon Jail), a to výborně!
Jelikož vydavatelství Polí5 umožňuje poslech své produkce na Bandcampu, můžete album Stinky „Bído, čau“ ochutnat již nyní a zvážit, zda si ho vyplatí pořídit v patřičné zvukové kvalitě…
https://poli5.bandcamp.com/album/b-do-au