Letos je to už 30 let, co kapela UŽ JSME DOMA povstala z undergroundového podloží severních Čech, zvláště pak z teplické punkové legendy FPB (založené ale v roce 1981 v Novém Boru, kde lídr Miroslav Wanek studoval na střední sklářské škole; mimochodem nehrající člen kapely, výtvarník Martin Velíšek, navštěvoval v nedalekém Kamenickém Šenově taktéž sklářskou průmyslovku, zaměřenou zase na lustry). Na domovském labelu Indies MG k tomuto jubileu vyšlo 21.září album „TŘI KŘÍŽKY“; sice kompilační album, mapující to nejlepší z repertoáru skupiny (pět skladeb vybrali hlasováním posluchači, jež navíc prostřednictvím serveru Hithit přispěli ke vzniku alba souhrnnou částkou 140 tisíc korun, a šest kousků pak zvolila kapela), ale nově natočené a pochopitelně též předělané. Když bylo jasné, které písně na albu zazní, Wanek prohlásil: „Těmto vybraným skladbám se chci podívat z gruntu na zoubek, zda by bylo možné je nějak úplně přearanžovat.“ I stalo se. A výsledek překonal moje nejsmělejší očekávání!
Leccos už naznačil červnový koncert v Hradci Králové. Kapela se nadechla zcela čerstvého vzduchu; punková energie zůstala zachována a v mnohém ji dokonce předčila ona avantgardní poloha, čerpající z odkazu Rock In Opposition a The Residents. „Myslím, že styl, který jsme vynalezli, je dost unikátní a nenapodobitelný,“ řekl k tomu Wanek. „Nechci ho měnit, ale prohlubovat.“ A tyto všechny atributy, včetně neuvěřitelné energie a nasazení, se podařilo přenést i do studia. Navíc zvuk alba je obdivuhodně plastický a plnokrevný. Sestava kapely se v průběhu posledních tří let ustálila na čtveřici: Miroslav Wanek (autor, kytara, klávesy, zpěv), Pepa Červinka (baskytara, zpěv), Adam Tomášek (trubka, zpěv) a Jaroslav Noga (bicí). A pochopitelně nedílnou součástí jsou štětce a paleta Martina Velíška; jeho obal nepostrádá základní velíškovské propriety: křížky, domeček, šibenička, jelen (respektive sob), kopec, lyžaři a na kříži tři postavy – spisovatel, hudebník a malíř. Symbolizují slovo, hudbu a obrazy, tedy formu výpovědi v podání Už jsme doma.
Před 15 lety vydala kapela k patnáctiletému výročí CD „Patnáct kapek vody“; jde o kompilaci, jež obsahuje shodně po třech skladbách z každého z pěti dosavadních řadových alb. Kolekce „Tři křížky“ čítá sice pouhých 11 tracků, ale celková stopáž patří k nejdelším ze všech počinů – více než 68 minut! Přičemž prvních pět skladeb ukrajují plných 40 minut z celkového objemu; a ty já osobně považuji za nejzdařilejší (aniž bych jakkoli snižoval kvalitu zbylých šesti). Všechny skladby jsou navíc přepracovány natolik, že si vysloužily i nové názvy, jež ale odkazují (a s vtipem) na ty originální. A tak „Slaďák“ je původně pecka „Hollywood“ (stejnojmenné album z roku 1993), „50%” je „Napůl“ (Nemilovaný svět – 1991), „Slechy“ znamenají „Uši“ (stejnojmenné album – 1999), „Blázen“ je ve skutečnosti „Fíkus“ (Uprostřed slov – 1990), „Obvyklý savec“ není nic jiného, než „Tradiční kočka“ (Nemilovaný svět), „Maruška“ je „Mariana“ (Jeskyně – 2010), „Obavy“ znamenají „Strach“ (Uši), „Kytovka“ skrývá rozvernou píseň beze slov „Jessica“ (Hollywood), „Rez“ byl dříve „Koroze“ (opět Hollywood), „Hmotnost“ je pochopitelně „Tíha“ (Rybí tuk – 2003) a konečně „Ano či ne“ znamená původně „Jo nebo nebo“ (Uprostřed slov).
„…co překřičím, nevnímám!“ zní ve strhující jízdě přes průlomy, polomy, propasti a pasti s hutnou trubkou úvodní skladby „Slaďák“. Devítiminutová lavina pod názvem „50%” se na vás neřítí jen napůl, ale ani ne na sto procent, to je prostě horoucí a všedrtící proud, v němž můžete slyšet překvapivé změny v samotné struktuře hudební materie, kulometně sázený vokál, gradační vrcholy i frippovsky minimalistické figury nezměrné síly a dokonce barokně znějící trubku! Následující „Slechy“ skrývají navíc až stockhausenovsky zabarvené orchestrální plochy, jež Wanek vycedil ze svých kláves; máte pocit, že se kapela musí tou energií zalknout, ale nestane se tak – docilují v této zběsilosti nečekaných proměn, čímž se vyrovnají i takovým světovým veličinám progresivního rocku, jako jsou Art Zoyd či Univers Zero. A na závěr si ještě střihnou punkový nářez! „Blázen“ je nádherně sycen znásobeným partem trubky (mnohdy až haydnovského střihu), hymnickým vokálem, bezmála středověkým motivem a zvýrazněnými bicími. „Obvyklý savec“ je zprvu punkový, posléze si můžete vychutnat vokální propletence, též ozvěnu dechovky a další zvláštnůstky v řetězu výrazových změn. Těch je tu nejvíc ze všech tracků a na jeden poslech je nelze ani naplno zaznamenat. A ještě k tomu je text přímo fenomenální; však také byl Wanek jeden z pětice zakladatelů teplického Patafyzického kolegia (ještě prozaik Eduard Vacek, básnířka Svatava Antošová, malíř Václav Lukášek a fotograf Petr Kuranda). Stalo se tak v roce 1982 a již o čtyři roky později Pako rozprášila StB…“Nechat vykynout vařečku/Napsat celou větu za tečku/Rozvést neprovdanou nevěstu/Přejít černý kočce přes cestu…“ Poté následují už více písně než kompozice a dokazují, že Wanek a spol. umí obyčejnou písňovou formu, i když značně neobyčejně. „Maruška“ je folkově laděná, (skoro) tábornická písnička s akustickou kytarou a flétnou, „Obavy“, „Kytovka“ a závěrečná „Ano či ne“ mají až odzbrojující a hořlavý punkový základ (a taky pořádně chytlavý!), „Rez“ mísí noise a industriál s flamencovou kytarou, nářkem i bědováním, ústícími do civilizační modlitby, a konečně „Hmotnost“ očkuje avantgardní rock valčíkem! Neuvěřitelně úžasná, úžasně neuvěřitelná hudba, to jsou „Tři křížky“ Už jsme doma…
V jednom z rozhovorů u příležitosti třicátých narozenin kapely prozradil Miroslav Wanek, že ale hlavní oslava se chystá až na příští Colours Of Ostrava. „Představa je taková, že by se tam uskutečnil mikrofestival ve festivalu,“ sdělil. „Festival světové avantgardní hudby, našich spřízněných kapel ze zahraničí, s nimiž jsme se tu takto společně ještě nepředstavili.“ A padla jména jako The Residents, Jello Biafra, The Ex, Magma, japonská avantgarda. „Máme předběžně slíbeno od ředitelky Zlaty Holušové celé jedno pódium a celý den.“
Tak to by byla, Míro, bomba!
A ta vaše deska je to nejlepší, co jsem letos u nás slyšel!