Jméno španělského jazzového kytaristy Telmo Fernandez jsme tady před časem zmínili v souvislosti s albem duetů s dalším španělským (respektive galícijským) kytaristou Marcosem Pinem. Tentokrát se tento instrumentalista představuje s vlastním triem, a to na domácím labelu Free Code Jazz Records; pod hlavičkou TELMO FERNANDEZ ORGAN TRIO feat.PHIL WILKINSON vzniklo album „THE SOUL JAZZ BEAT Vol.1“, první ze zamýšlené řady alb jako pocty jazzovým hammondkám a´la old school či greasy organ trio, natáčených formou live session na desky převážně Blue Note.
Vedle Telma Fernandeze tvoří trio španělský bubeník Jose Luis Gomel a znamenitý britský varhaník Phil Wilkinson, který doprovázel třeba takové kytaristy, jako Larry Coryell či Mark Whitfield. Na plochu bezmála 52 minut se vešlo deset kompozic; vedle osvědčených fláků také tři autorské věci – „Tooty Booty“ mají až rockový tah, zvuk i stavbu, včetně náznaku refrénu, santanovsky narockovělou latinou je ochucena kytarová skladba „Lennis“ a hned po ní následuje hutné, valivé „Blues For Someone“ s výtečnými sólovými chorusy kytary i varhan.
Z funky-groovové klasiky šáhlo trio po slavné, chytlavé „Snake Bone“, již kdysi napsal a proslavil altsaxofonista Lou Donaldson, který rád hrál s hammondkáři (Jimmy Smith, Dr.Lonnie Smith, Charles Earland atd.). Poučené, syté frázování varhaníka a montgomeryovské sólo kytaristy zdobí tuto verzi, i když ji mohli klidně o půldruhé minuty zkrátit; v závěru už jen rozmělňovali hlavní téma. Groovové základy, ale bluesové varhanní sólo a kytara ve stylu Granta Greena zaznívají ve skladbě „The Kid“. Blues-rockovými barvami (ale jazzem nabitými kytarovými sóly) je vyvedena legendární stoneovka „High-Heeled Sneakers“, šťavnatě zahraná. Groovy dokáže Fernandezovo trio i swingově roztančit, jako je tomu v hammondovské jazzové klasice Freddieho Roache z roku 1964 „Brown Sugar“, nebo rozbalit v hardbopovém stylu v „Cool Eyes“ (Horace Silver a rok 1957). Po slavné swingovce Bennyho Goodmana „A Smooth One“ (zahrál ji poprvé s oním neuvěřitelným sextetem v roce 1941) album uzavírá jímavými barvami vykreslená filmová balada „Laura“ (David Raksin) ze stejnojmenného noir filmu (1944). Kytarista i varhaník tady nesólují v pravém slova smyslu, pouze citlivě proplouvají osudově milostnou náladou. Důkaz zralosti, nepředvádět se za každou cenu, byť na to máme sebevíc…
A zde je podařený oficiální klip v podobě krátkého filmu:
