Šlo o studijní zadání na stáži v Jazz Institute Berlin: vytvořit skladbu variací na nějaký jazzový standard. A tak TOMÁŠ LIŠKA vzal slavnou skladbu „Cherokee“ a „vypadl balík not, ze kterých jsem jako skladatel poskládal novou, vlastní hudbu, která stále vychází z mého vnitřního světa…“ (jak se sám tvůrce v jednom z nedávných rozhovorů vyjádřil). V závěru loňského roku pak na Animal Music vyšlo další Liškovo samostatné album, které dostalo název „Bercheros Odyssey“ a obsahuje právě takto vzniklou svitu.
Skladatel a kontrabasista Tomáš Liška, rozkročený mezi jazzem, world music (Milokraj) a newgrassem (Druhá tráva), na loňském studijním pobytu v Berlíně studoval komponování a aranžování u proslulého amerického skladatele, kapelníka a pedagoga Johna Hollenbecka. Dostal se také do třídy Grega Cohena (ex-Tom Waits, John Zorn, Ornette Coleman) a Kurta Rosenwinkela. „S Gregem Cohenem probíhaly spíše konzultace filozoficko-estetické, napříč uměleckým spektrem, ale hodně jsme se bavili i o vážné hudbě,“ přiblížil studium Liška. „S Kurtem Rosenwinkelem jsem sice neměl pravidelné lekce, ale celkem často jsem se objevoval v jeho kapelách. Kromě toho je velikým milovníkem nočního klubového života, takže jsme se potkávali na sessionech, na kterých ovšem nikdy nehrál na kytaru, ale obvykle na piano nebo bicí.“
Kombinací slova „Berlín“ a „Cherokee“ vzniklo tak jméno pomyslného hrdiny (Bercheros), který se vydává na svou odyseu. Svitu „Bercheros Odyssey“ (v šesti partech a o celkové délce 44 minut) zhmotňuje Liškův česko-německý kvintet Pénte, jenž je v jazzovém kontextu sestaven vskutku netradičně – pouze ze smyčcových a dechových nástrojů. Tvoří jej vedle Tomáše Lišky (kontrabas) Fabiana Striffler (housle), Šimon Marek (violoncello), Markus Ehrlich (klarinety) a Natalie Hausmann (tenorsax). Proto je svita rozložena po šíré výrazové pláni mezi jazzem a soudobou vážnou hudbou. Zní velmi kompaktně, opravdu jako svita, nikoliv pouhý slepenec. Liška měl evidentně jasnou představu, jak s materií naložit. Blíží se ale více soudobé vážné hudbě, než jazzu. Více než na sólových chorusech je totiž skladba postavena skutečně na bázi kompozičního procesu, budována strukturálně a výrazově, samozřejmě se stěžejním důrazem na proměnlivost dynamiky a barvy. O to je jedinečnější.
„Part I.“ začíná v glassovském stylu a´la Kronos Quartet, ale naštěstí se odpoutá pomocí basklarinetu a tenora a vyloupne se dokonce kontrabasové sólo v dialogu se saxofonem. „Part II.“ evokuje onu úchvatnou filmovou scénu, kdy Staří dobří rodáci vstávají uprostřed letní krajiny společně s vycházejícím sluncem, natolik je hudba barevná a lyrická. Osvěží také nádherný dialog houslí a kontrabasu a pohladí najazzle vznosná oblaka jímavých souzvuků. To vše graduje, houstne, minimalisticky variuje, až to vybuchne ve free-jazzovém finále. „Part III.“ je jazzově zpěvný, sycený gospelovou spiritualitou, poté se sólově zaskví klarinet, zabarvený spíše moravsky. Takže si člověk maně vzpomene na úžas a stesk v hudbě našeho klasika Dvořáka v Americe. V závěru Liška vykouzlí jeden ze svých nejkrásnějších kontrabasových sól, zcela osamocen. Vzápětí přejde do svižného riffu a odstartuje tak „Part IV.“. Tato část (nejkratší – 3:16) je hodně emotivně vypjatá, s názvuky balkánské divokosti, s free-jazzovou erupcí saxofonu, kvílivých smyčců a klarinetu, přičemž Liška duní jako Mingus. Náhle sešup do další části („Part V.“) – zde housle putují po Skalistých horách, postupně se v podmalbách přidávají ostatní nástroje, včetně basklarinetu, aby se pak nad pravidelným basovým riffem vznesl nádherný melodický souzvuk všech aktérů, dynamicky proměnlivý, tvárný, svěží. Závěrečný „Part VI.“ do sebe pak nasaje ještě výraznou baladičnost, již kontrabas šperkuje vskutku emotivně, dochází k zlomům, zlyričtění i hutnění, v šesté minutě vás překvapí neworleánská ozvěna (a´la Martinů). Překrásné finále! I s lyricky jímavým dozněním…
Zdařilý, nenabubřelý, umělecky upřímný, hudebně tvůrčí počin roku!
A Tomáš Liška je nadále při chuti a nemíní zahálet. Chystá turné k tomuto albu, a to na duben (Praha, Zlín, Opava, Pardubice, Brno), takže kvintet Pénte nepatří k těm příležitostně krátkodechým – zaplaťbůh! Plánuje také nový projekt, a to trio s Michalem Nejtkem u kláves a Lubošem Malinou (banjo, klarinet, kaval). Natáčet se bude i nová deska s Druhou trávou Roberta Křesťana (vyjít by měla za rok). Máme se tedy nač těšit…
