Na konci loňského roku vydal NAJPONK na labelu Animal Music album pouze se sólovým klavírem. Jmenuje se „A Child Is Born“ a odkazuje k narození jeho syna Benjamina (před rokem a čtvrt). V této souvislosti rád uvedu, kdo je matkou: naše přední cembalistka Monika Knoblochová, kterou obdivuji za mistrné interpretace soudobého repertoáru, např.skladeb Bohuslava Martinů a Jiřího Temla…
Najponk ve svém 49 minutovém sólovém hraní naplno dokazuje, že ačkoli je zavilým jazzovým tradicionalistou, jenž ctí swing, bop a blues jako základní, v podstatě archetypální materii jazzu, dokáže být navýsost moderním pianistou, a nejen to – on je vypravěčem příběhů, (jazzovým) povídkářem velikosti Saroyana (každý nechť si zvolí toho svého). Najponk se drží narativního způsobu klavírní hry, a to výhradně přes melodickou linku, kterou nerozbíjí ani nerozvíjí, není pro něj odrazovým můstkem pro improvizační eskapády, s nástrojem nesvádí souboj, kdo s koho, nehraje jako utržený ze řetězu, každý tón, každý úhoz je pro něj nositelem melodického i výrazového sdělení a emoce. Ty jsou vzhledem k otcovské radosti (a hrdosti) převážně vřelé, cituplně něžné, všeobjímající, také užaslé…
Z 18 tracků, zbytečně nenatahovaných, je 14 standardů doplněných čtyřlístkem Najponkových autorských skladeb. Ty samozřejmě vyjadřují jeho vztah k synovi („Blues For Benjamin“, „Another Blues For Benjamino“), a to skrzevá bluesovou radost (to není oxymóron), zatímco ve „Waltz For Platka“ cítím až průzračný milostný cit (vpravdě chopinovské velikosti) a „Blues For Bix“ odkazuje k legendárnímu bílému jazzmanovi Beiderbeckovi, který se v pouhých 28 letech paradoxně stal obětí prohibice (upil se k smrti nekvalitním alkoholem). V reinterpretaci (nejen) jazzových standardů přistupuje Najponk jako k písni, pokud to píseň původně byla, to znamená, že příslušná skladba nepůsobí jen jako instrumentálka – nejzářnějšími příklady budiž „In the Wee Small Hours Of the Morning“ (Frank Sinatra), „Eleanor Rigby“ (Beatles), „I´m Afraid The Masquerada Is Over“ (Sarah Vaughan, Etta James) a „I Wish You Love“ (Charles Trenet), kde je klavírní tón roven lyrice slova. To se týká i titulní, původně vánoční skladby Thada Jonese „A Child Is Born“. Ale dokáže se vyjadřovat i jinak – třeba ve svižné countryovce „You Are My Sunshine“ swingově frázuje podobně jako Oscar Peterson (mimochodem Najponkův iniciační pianista), přičemž nezapomíná na proměnlivou dynamiku a pozvolné posuny ve struktuře, z melodie Methenyho balady „Question And Answer“ pak s melancholií (nikoli však smutkem) vybrousí zářivý démant, Jobimovu latinu „Caminhos Cruzados“ ovoní šansonem a melancholií fado, podobně jako Keith Jarrett zhušťuje hudební tok v „If I Should Lose You“. Po Georgu Shearingovi a Billu Evansovi výsostně uchopil lyriku „I Hear A Rhapsody“, virtuozitu jako výrazový prostředek (což nebývá často totéž) projeví naplno v „You Can Depend On Me“ (a Earl Hines by zatleskal). Album vrcholí dvojicí neobyčejně silných monkovek – ve svižnější „Straight No Chaser“ Najponk vypíchnul bluesovou linii (a povšimněte si té dramatické cody!) a závěrečnou „Ugly Beauty/Pannonica“ interpretuje spíše jako lyrickou sonátu – nutno dodat, že onou ošklivou kráskou je míněna Kathleen Annie Pannonica de Koenigswarter z rodu Rothschildů, ve světě jazzu známa jako Bebopová baronka, jakási jazzová patronka, ochraňující Charlieho Parkera a Thelonia Monka…(A že ji tito dva potřebovali jako sůl!)
Našeho Najponka nechť ochraňuje sám Pánbů!
