Již páté sólové album na labelu Semaphore vydala nyní britská klasická pianistka SARAH BETH BRIGGS. Po Haydnovi, Mozartovi, Bartókovi, Brahmsovi, Beethovenovi, Rawsthorneovi, Brittenovi a Schubertovi tentokrát „PLAYS…DEBUSSY and CHOPIN“.
Briggsová je ročník 1972 a patří k nejobdivovanějším klavírním interpretkám i pedagogům na britských ostrovech. Učí na University Of York a pořádá semináře nejen po Velké Británii, ale také ve Švýcarsku a USA. Jako sólistka spolupracuje často s takovými věhlasnými tělesy, jako London Mozart Players, London Philharmonic Orchestra, English Chamber Orchestra a také s orchestry z Edinburghu, Ulsteru, Manchesteru, Liverpoolu a Vídně. Společně s těmi nejlepšími instrumentalisty tvoří komorní tria, jež se věnují širokému stylovému spektru klasické hudby – např. Clarion 3, Anton Stadler Trio a Trio Melzi.
Nové, v prosinci vydané album sólového piana otevírá čtyřdílná Debussyho „Suite Bergamasque“, pravděpodobně nejznámější klavírní svita, již napsal tento impresionista. Zčásti byla hotova již v roce 1890, ale teprve před premiérou v roce 1905 ji Claude Debussy přepracovával a dokončoval. Již s novým zvukem piana, modernějším a tónově bohatším. Briggsová se samozřejmě drží modernějšího pojetí, kdy Debussyho impresionismus byl blíže k neoklasicismu, protože se v něm již projevovaly expresionistické prvky – hraje s nesmírnou hloubkou a v dramatičtějších pasážích s patřičnou razancí, v těch lyrických pak s malebností a měkkostí. V úvodním „Prelude“ pracuje s dynamickými kontrasty, v nichž můžeme slyšet také barokní spiritualitu, „Menuet“ je pochopitelně hravý a radostný, ale již zde probleskuje tajemná dramatičnost v následující „Clair de Lune“, inspirované symbolismem Verlainovy básně, aby pak svitu doopravdy prosvětlila závěrečná „Passepied“, inspirovaná středověkou Bretaní (jde o druh tance, který v této mystické části Francie vznikl).
Poté následují čtyři klavírní kusy Fryderyka Chopina – „Ballade no.1, op.23“, ukolébavka „Berceuse, op.57“, úžasně vystavěná a tvárně interpretovaná „Fantaisie in F minor, op.49“ a patrně Chopinovo nejlyričtější a zároveň nejzpěvnější „Scherzo no.4 in E major, op.54“. Briggsová má tady poměrně moderní výraz, takže Chopin dramaturgicky ladí s pozdějším Debussym naprosto dokonale.
Debussy ale samozřejmě vychází nejpřesvědčivěji. Jeho „Pour le piano“ z roku 1901 uzavírá a zároveň korunuje celé album. Debussy tady dokonce experimentoval s world music (abych se vyjádřil současnou terminologií), když v první části „Prelude“ evokuje jávské gamelany a gongy. Prostřední část „Sarabande“ proslavil později Ravel v orchestrální úpravě, Debussy ji napsal již v roce 1894 a spíše evokuje tehdejší jeho fascinaci Wagnerem, a vše vyvrcholí extatickou Toccatou, nesmírně vzrušenou a vzrušující hudbou, kterou musel pianista Ricardo Vines při premiéře dvakrát opakovat – Briggsová ji sice nehraje tak vypjatě dramaticky, její vyklenutí je odlehčenější, ale přesto zachovala onu triumfálnost. A přidala k tomu něco jako vůni ženy…
Jen ten obal, kdyby tak nezaváněl kýčem!
