Albem roku 2014 se podle kritiků britského časopisu Jazzwise stalo album „Weltentraum“, které na labelu Act Music vydalo na konci ledna MICHAEL WOLLNY TRIO. Obsahuje z velké části adaptace skladeb z hájemství vážné hudby. A z tohoto samého repertoáru také čerpá živé album tria, nazvané „WELTENTRAUM LIVE (Philharmonie Berlin)“. Na záznamu koncertu 24.března v Hammermusiksaal, domovské scéně Berlínské filharmonie, zazněly navíc dvě autorské kompozice, jež na studiovém albu nejsou. Trio samozřejmě hraje ve stejném složení: Michael Wollny (piano), Tim Lefebvre (bass) a Eric Schaefer (bicí).
Německý pianista Michael Wollny (roč.1978) čile koncertuje v souvislosti s dalšími alby, která pro Act natočil – s Heinzem Sauerem („Don´t Explain“ 2012), Vincentem Peiranim („Thrill Box“ 2013) a Nilsem Landgrenem („Eternal Beauty“ 2014). Také natočil album sólového piana („Hexentanz“ 2007) a dueta s Joachimem Kuhnem („Piano Works IX: Live At Schloss Elmau“ 2008). Tim Lefebvre je americký basista, jenž hraje nejen s jazzmany (např.Donny McCaslin, Chris Botti, Jamie Cullum), ale také blues-rockery (Tedeschi Trucks Band). Eric Schaefer je německý bubeník a také skladatel, rozkročený mezi jazzem, soudobou vážnou hudbou, progresivním rockem, dub a noise (pro Act dokonce natočil v loňském roce vlastní album s vtipným titulem „Who Is Afraid Of Richard W?“). A byl to právě on, kdo na album tria „Weltentraum Live“ přispěl dvěma novými a výraznými skladbami („Phlegma Phighter“ a „Gorilla Biscuits“). Takže – jak myslíte, že mohla taková nahrávka dopadnout?
Ano, oněch 55 minut živé muziky dopadlo na výtečnou! Již v úvodní rozněžnělé lyrice modernisty Albana Berga „Nacht“ dokáže trio vytvořit napětí mezi sólovým pianem a rytmikou. Schaeferova kompozice „Phlegma Phighter“ (mimochodem nejdelší z celého alba – 11:14) je naopak rozvolněná až surreálně, přitom drtivě svižná, s neustálými proměnami, dynamickými a rytmickými zlomy – trio chrlí mikrotémata jako kulomet, čerpá nejen z free-jazzu, ale také z vážné hudby, avšak postupem času se více a více prosazují lyrické pasáže, ale jen proto, aby mohli protagonisté zvýraznit proces gradace. Vrcholným reprezentantem jazzové lyriky je bezesporu uchopení Hindemithovy skladby „Rufe in der horchenden Nacht“ – i v jazzovém pojetí lze zachovat onu tajemnost a zduchovnělou noční náladu, přičemž ani dravě emotivní kantrabasové sólo či bopové a swingové pasáže nenarušují tuto výsostnou poetiku. Následující autorská (Wollny) skladba „When the Sleeper Wakes“ je naopak příkladem rockového tahu a expresivity v triovém hraní – dá se říci, že tam, kde skončili E.S.T., tam začalo Michael Wollny Trio. Alespoň pro tuto skladbu to platí určitě! A poté další překvapení: coververze křehké spirituální perly středověkého barda Guillauma de Machauta, původně pouze vokálního moteta „Lasse!“, kde aktéři zvýrazňují onu mysteriózní starobylost strunnými zvuky piana a kontrabasu a samozřejmě perkusivní polohou bicích. Wollnyho kompozice „Engel“ pracuje s jednoduchými, ale výraznými riffy, a od všech kudrlinek oproštěným tématem, s naježenou basou, elektronicky zašpiněnou – ano, jde spíše o padlého Anděla, který se navíc ocitne v Sodomě a Gomoře uprostřed zkázy. Schaeferův kus „Gorilla Biscuits“ pak tuto divoce rozevlátou tvář tria završuje výletem do noisového pekla a sám autor tady vybuchne v pořádně navztekaném sóle! Album pak končí stejně, jak začíná, to jest lyricky. A v případě „Little Person“ lze hovořit o jímavosti a něze par excellence – jde o nesmírně citlivé uchopení ústřední písně Jona Briona z Kaufmanova filmu „Synecdoche, New York“ (kde exceloval bohužel letos v únoru předčasně zesnulý Philip Seymour Hoffman). Nádherná pocta!
