Rebecca Bergcrantz se odpoutává od slavných rodičů

Rebecca Bergcrantz se odpoutává od slavných rodičů

zvuk
hudební úroveň
obal desky
3.5

Švédská zpěvačka, hráčka na elektronické klávesové nástroje a písničkářka Rebecca Bergcrantz vydala pod názvem své kapely Raindear debutové EP „The Game“. Čtyřpísňové CD vydal počátkem března label Vanguard Music Boulevard, sídlící v Malmö, na kterém vydávají alba její rodiče: švédský jazzový trumpetista č.1 Anders Bergcrantz a význačná skladatelka soudobé vážné hudby Anna-Lena Laurin (např.loňské album „The Painter“, obsahující společnou svitu, inspirovanou uměleckými a životními peripetiemi malíře Vincenta van Gogha).

Rebeččin soubor Raindear se objevil teprve na podzim loňského roku. Pouhé tři týdny před prvním veřejným vystoupením přibyli k zakladatelce basák a kytarista Olov Domeij a bubeník Anton Martinez Matz, ale kapela okamžitě zaujala hudební veřejnost a hledače talentů. EP „The Game“ bylo natočeno v nejlepším studiu v Malmö, Tambourine Studios, mix a mastering se již ale uskutečnil v Londýně, kam mezitím Rebecca přesídlila. A zde také na konec léta chystá regulérní album.

Rebecca Bergcrantz se odpoutává od slavných rodičůJejí sytý, rozpětím široký, spíše ale níže položený hlas, občas trochu zastřený, „zdobí“ (uvozovky vysvětlím) kromě titulní písně „The Game“ další tři výpovědi o zmatcích mladé dívky a´la „puzzle v hlavě“, o jejích bezesných nocích v důsledku nebezpečí, jež skýtá dospívání, o zlomeném srdci, „kdy padá i vypadává z lásek“, písně, z kterých vybuchují smutný smích, šťastné slzy, také se tančí, když se sní, a sní, když se tančí: „Grown Ups“, Night Wish“ a „Infinite Denial“. Vesměs se jedná o umně vystavěné písně ve stylu melodické, až filmově dramatické indie-electro s patrnými vlivy jazzového frázování a world music – místy dost silně (a na můj vkus až příliš) evokuje Natashu Atlas a Ofru Haza. Dalším nepřesléchnutelným zádrhelem je Rebeččina podivně zahuhlaná angličtina (není to švédština, že ne?), která se blíží jakési němčině – což s sebou nese evokaci oněch protivně rozvrkočených zpěvaček „Neue Deutsche Welle“ raných osmdesátých let, takže na vás tu a tam vyjukne i „královna NDW“ Nena. Tomu totiž odpovídá i elektronický sound, včetně rytmů a syntezátorových vyhrávek a podmaleb.

Je to škoda. Jak říkala moje babička, „je to v ní jako v koze“. Jen potřebuje vyzrát. Doufejme, že to do léta stihne – pak to album bude bomba!

Zatím vezměte zavděk jejím EP „The Game“ (a můžete se mnou klidně nesouhlasit):