CHUTNÉ PLODY NEÚSTUPNOSTI SAMOROSTLÉHO ZPĚVÁKA

CHUTNÉ PLODY NEÚSTUPNOSTI SAMOROSTLÉHO ZPĚVÁKA

Čtyřicátník GRZEGORZ KARNAS, polská jazzová hvězda, mezi zpěváky skutečný, nefalšovaný samorost, vydal zatím poslední albový počin u labelu Hevhetia. Nese jednoduchý název „KARNAS“ a řadím ho k tomu nejlepšímu, co jsem z vokálního jazzu za poslední dva roky slyšel.

CHUTNÉ PLODY NEÚSTUPNOSTI SAMOROSTLÉHO ZPĚVÁKAGrzegorz Karnas se narodil v Horním Slezsku. Absolvoval nejprestižnější jazzovou školu v Polsku, to jest v Katovicích, v roce 1998 získal 1.cenu v mezinárodní soutěži jazzových vokalistů v Zamośći. Následující rok natočil debutové album „Reinkarnasja“, v roce 2004 již ve vlastní produkci další desku „Dreams Of A Ninth Floor“, jež se stala v Polsku Nejlepším jazzovým albem roku! O dva roky později se na albu „Ballads For the End Of the World“ setkává s vynikajícím multižánrovým violoncellistou Adamem Oleśem, který je jeho stěžejním uměleckým partnerem dosud. V roce 2006 navíc Karnas vítězí v soutěži Young Jazz Singers Competition v Bruselu, rok na to pak v Crest Jazz Vocal ve Francii. U nás jsme už měli možnost obdivovat jeho vokální umění dokonce naživo, a to při jeho koncertech vloni v lednu, bohužel však mimo Prahu.

Deska „Karnas“ je členěna na 19 tracků, ale nelze mluvit o typických jazzových písních. Chybí tradiční dělení do témat a improvizace, kompozice jsou stavěny postupně a velmi vynalézavě variovány. Vokální ekvilibristikou připomíná Karnas místy Bobbyho McFerrina, ale nikdy nezanevře na melodii, přičemž udivuje jedinečným citem pro vtipný detail. Humor je zde opravdu mistrně dávkovaným kořením, jež činí z písní vskutku lahodné pokrmy i pro ty nejmlsnější uši. Neobyčejně silný je Karnas ve scatu, který dělá po svém, tak nějak „slovansky“. Některé písně se objevují postupně „na pokračování“ ve vícero verzích a stávají se tak vlastně páteří alba. Jedná se především o „Langue d´amour“, čtyřnásobnou coververzi skladby americké experimentátorky Laurie Anderson (!!!). Podobná uchopení nejazzových počinů svědčí o odvaze, s níž se Karnas pouští do nejistých vod. Samozřejmě, třeba již zmíněný vokální guru McFerrin dělá totéž, ale ten sahá po osvědčených hitech, známých širokému spektru posluchačů. „Originál je jen inspirací, která mi zní v hlavě úplně jinak,“ říká k tomu Karnas. Nebojí se ani punkové klasiky – důkazem budiž předělávka generačního výkřiku kapely Dezerter „Spytaj milicjanta“, jíž však notně rozzlobil punkové fanoušky. „Prý jsem tu píseň zprofanoval,“ kroutí hlavou Karnas a dodává: „Zprofanovat lze mrtvá těla, svaté knihy nebo hroby, ale píseň podle mne zprofanovat nelze. Samotný punk-rock chtěl být profanací a vzpourou vůči dobovým trendům. Lze pak zprofanovat profanaci?“ Navzdory zdánlivé roztříštěnosti celé album drží pohromadě, ani na okamžik nenudí, a jeho poslech se stává skutečným dobrodružstvím. Na zdařilém výsledku se samozřejmě neoddělitelně podílí doprovodný kvartet renomovaných instrumentalistů: Michal Tokaj (piano), Michal Jaros (bass), Sebastian Frankiewicz (bicí) a již zmíněný Adam Oleś (cello).

CHUTNÉ PLODY NEÚSTUPNOSTI SAMOROSTLÉHO ZPĚVÁKA

Album otevírá autorská „Zima“, jejíž repríza také album uzavírá, i když v jiné sestavě, se saxofonem a perkusemi. Ta úvodní se vyznačuje až preparovaným zvukem piana, robustní rytmikou s výraznou basovou linkou, elektronickými finesami a vrstvením vokálu. První vrchol čeká hned poté, v podobě coververze rockové pecky kapely Dźem „Slodka“, která je reprezentativním příkladem jazzového pojetí, čímž mám na mysli velmi expresivní rytmiku, místy až groovovou, s nápaditými vyhrávkami piana, změny tempa, až bluesový esprit, zpěv v širokém rozsahu, místy až alikvótní. V druhé polovině desky zazní ještě v repríze, s elektrickým pianem a violoncellem, s rockovějším drajvem. „Langue d´amour“ prostupuje albem jako příslovečná červená nit, první verze je zpívaná, druhá deklamovaná, třetí verze především instrumentální, čtvrtá úderná, s vypjatým scatem. V Karnasově miniatuře „Passe Ton Tour“ přichází ke slovu také francouzština a jí inspirovaný scat, přičemž tvoří první něco jako intermezzo, což jsou vyloženě až groteskní kratičké předěly mezi většími a vážnými útvary. Postupně se ozvou další dvě intermezza, „Commuting Obsessions“, v podstatě recitativ, korunovaný hravým scatem, a „What Do You Say And Why?“, složený jen z francouzských slov. Následuje „Spytaj milicjanta“ s úvodním stormem klavírního tria, sólem pořádně nabroušené basy a scatovými výbuchy. Až k nonsensu gradovaná kompozice „Summertime Doubts“ šplhá na třetí vrchol, cele scatovaná a také instrumentálně expresivní a gradovaná. Následuje asi nejodvážnější kus: coververze „Roxanne“ od Stinga, podle mého názoru až příliš rozvolněná, takže intonačně je to na hraně a v jednom místě dokonce Karnas „ujede“, ale tyto nedostatky se ztrácí v celkové zvukové expresi, naléhavé a gradované jaksi podprahově, s elektrifikovaným violoncellem, výrazně čistým akustickým pianem a srdečním tlukotem bicích. Autorsky se blýskne také pianista Tokaj ve více instrumentální skladbě „Fin d´été“, kde i vokál slouží jako nástroj. Karnasova balada „On a Heal-out“ je dalším vyvrcholením, zpěvák si bere to nejlepší z Kurta Ellinga a Theo Blackmanna, vévodí výrazná, nosná melodie. A přichází další perla! „Black Crow“ od písničkářky Joni Mitchell, z níž protagonista stvořil syrovou jazzovou baladu, ve které nakonec vybuchnou bicí! Po autorské, scatované a deklamované „Jezyk milośći“ vrcholí album znovu, a to Oleśovou „Trois Visages“, příkladem expresivní jazzové lyriky, v níž samozřejmě vévodí autorovo violoncello.

Ještě jednou si dovolím citovat samotného Grzegorze Karnase: „Věřím, že mi bude stačit to publikum, které oslovuji bez ústupků, a že je nebudu muset dělat směrem k širšímu obecenstvu. Vnímám to jako základní právo každého umělce.“
Já také!