Jazzové charaktery okolo Andrewa Rathbuna
zvuk100%
obal70%
hudba100%
90%Průměrné skóre

Již čtrnácté autorské album vydal v listopadu saxofonista ANDREW RATHBUN. Zove se „Character Study“ a světlo světa spatřilo díky slovutnému kodaňskému labelu SteepleChase. Rok 2018 byl pro tohoto torontského rodáka vůbec umělecky plodný. Na jaře jeho velkému ansámblu vyšly na seattleské značce Origin Records vskutku ambiciózní (a navýsost vydařené) „Atwood Suites“, inspirované poezií dnes neobyčejně populární spisovatelky Margaret Atwoodové (vokální party zde mimochodem svěřil brazilské divě Lucianě Souza). Novinka „Character Study“ pak reaguje na současnou politickou a společenskou situaci ve Spojených státech, snaží se (jak naznačuje titul) odhalit její charakter. Tentokrát si vystačil s kvintetem, v němž ale hrají dva členové Andrew Rathbun Large Ensemble, trumpetista Tim Hagans a bubeník Bill Stewart.

Andrew Rathbun na novém albu hraje výhradně na tenora, ale umí válet i na sopránku. V roce 1997 dokončil studia na New England Conservatory v Bostonu, kde byli jeho pedagogy legendy jazzu George Garzone, Jimmy Giuffre a George Russell. Poté se odstěhoval do New Yorku, kde dosáhl doktorátu na Manhattan School of Music. Od roku 2012 je profesorem na Western Michigan University v Kalamazoo, kde nyní žije s rodinou. Spolupracoval s takovými jazzovými veličinami, jako např. Kenny Wheeler, Billy Hart, Phil Markowitz, Ben Monder či Jeremy Siskind.

Na novince se obklopil skutečně výjimečnými instrumentalisty. Již zmíněný trumpetista Tim Hagans má ve svém portfoliu taková zvučná jména, jako Joe Lovano, Bob Belden, Bob Mintzer, Maria Schneider, Ron McClure atd.

Za pianem sedí Gary Versace (Kurt Elling, John Scofield, John Abercrombie, Seamus Blake). Rytmickou dvojici tvoří kontrabasista Jay Anderson, známý dostatečně i u nás díky NYC Triu Libora Šmoldase (jejich album „On the Move“ jsem tady recenzoval), a bubeník Bill Stewart (Peter Bernstein, Bill Carrothers, Scott Colley, Larry Goldings, Pat Metheny, Maceo Parker či John Scofield, se kterým natočil 13 alb!).

 

Více než hodinové album obsahuje osm skladeb, s jedinou výjimkou všechny z pera lídra. Onou převzatou je „Etcetera“, již napsal pro svoje osmé album Wayne Shorter (Blue Note 1965), kde s ním hrají Herbie Hancock, Cecil McBee a Dennis Chambers. Rathbunovo kvinteto se v této hardbopové klasice vyznamenalo; navíc si tu pohrálo s dynamickými a rytmickými proměnami a všichni aktéři se blýskli sólovými party.

Rathbunova hudba z hardbopu samozřejmě vychází, ovšem všechna jeho alba, a novinka není výjimkou, jsou zářným příkladem tzv.post-bopu, v němž lze vystopovat vlivy současných jazzových směrů. Saxofonista ale nehraje ony těžkotonážní „hady“, zvuk jeho nástroje není robustní, agresivní, vypjatý; rozvíjení témat je racionální a logické, přičemž saxofon je až rapsodicky zpěvný. Přitom ale dostatečně hutný a důrazný. Dokazuje to hned v úvodní skladbě „The Golden Fool“; mimochodem takhle skvostný začátek alba jsem dlouho neslyšel! Hutná rytmika, strhující sóla, překvapivá zvolnění, gradace, kontrapunktické sazby, melodická ohebnost. Což ostatně platí pro všechny tracky alba. Přitom materie je složena z veké části z lyrických prvků. Jenže nejde vyloženě o balady. V „Team of Rivals“ vedle saxofonisty a trumpetisty exceluje v sólovém partu pianista; Versaceho způsob hry je jedinečný, jakoby se v něm mísily styly varhanní a akordeonové, v nichž je též mistrem. Přímo lahůdkové je jeho sólo v následující kompozici „Alphabet Deaf And Forever Blind“ (koho tím asi autor myslel?). V „The Long Awakening“, nejdelší skladbě na albu (9:28), mu dokonce patří osamocené, více než dvouminutové sólo! Teprve v závěrečné skladbě „Turmoil“, devítiminutové jízdě na groovech, vystřihne notně zahuštěné sólo, jež by dozajista potěšilo i Hancocka. A nejen díky jeho výkonu, a samozřejmě též saxofonistově, je tato pecka opravdovým vyvrcholením alba. Trumpetista zde dosáhne výšin Milese Davise a bubeník spustí dechberoucí sólo. Ostatně Stewart exceluje ve všech skladbách; v posledních třech pak jeho bicí vybuchují i v sólových partech. Ale ani v těch rytmicky doprovodných neopakuje jedinou figuru, a navíc cit pro dynamiku je až neuvěřitelný; mnohdy intenzita jeho hry jde proti ostatním, takže vzniká obrovské pnutí. Mohlo by se až zdát, že kolega kontrabasista je jaksi upozaděn, ale při pozorném poslechu vám neunikne, že právě on svojí spolehlivou přímočarostí umožňuje všem spoluhráčům, nejen bubeníkovi, pouštět se na odvážné výlety…

Odkazy:

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..