Čtyřiasedmdesátiletý pianista Béla Szakcsi Lakatos patří k pionýrům moderního maďarského jazzu. Na budapešťském labelu BMC Records vydal na přelomu roku již čtvrté album, tentokrát v kvartetu, pojmenovaném dle jmen aktérů: SZAKCSI-MONNIOT-BARCZA-BALÁSZ. Novinka se zove „Density Of Standards“, čili něco jako Hustota standardů. Na ploše 62 minut zněji opravdu ty nejprofláklejší jazzové standardy. Ovšem čtveřice muzikantů je uchopila vskutku po svém; podrobila je modernímu rozboru, kdy vyhmátla to nejpodstatnější prizmatem hardbopových hráčů, z nichž jeden navíc vychází z free-jazzu…
Béla Szakcsi Lakatos byl jedním z prvních maďarských jazzmanů, kteří spojili gypsy-jazz s moderními jazzovými styly a dokonce soudobou vážnou hudbou (v baletních projektech) či lehkými múzami (muzikály). Jako sidemana si ho vybrali takoví jazzoví borci, jako John Patitucci, Chris Potter a Jack DeJohnette! Jeho spoluhráči v kvartetu jsou o generaci mladší. Ten, kdo přináší do soundu free-jazzový oheň, je sedmačtyřicetiletý francouzský altsaxofonista Christophe Monniot, který má za sebou hraní s jazzovou elitou své země (Daniel Humair, Tous Dehors, Moutin Factory Quintet, Marc Ducret, Guillaume Roy Quartet, David Chevallier). Rytmika je cele maďarská; tvoří ji kontrabasista Jószef Barcza Horváth (György Vukán, Zoltán Lantos, Erik Truffaz, Pale Mikkelborg, Frank London) a bubeník Elemér Balász (Mihály Dresch, Pat Metheny, Charlie Mariano).
Kolekce devíti opravdových jazzových hitů překvapuje i vyznavače progresivity svojí svěžestí a neotřelostí. Nejde o žádné úlitby, a už vůbec se nepodobají fosiliím, byť muzikanti přistupovali k materiálu s pokorou. Ale ta pokora neznamená výrazovou sterilitu, naopak! V každém standardu kvarteto zkoncentrovalo jeho obsah, a tak jej očistilo od balastu; leckde pak přidalo něco navíc, co skladbu posunulo do žhavé současnosti. Tento posun způsobila především altka Monniota, jenž hrál ve výrazové škále od Charlieho Parkera po Ornetta Colemana, s přesahy k současné avantgardě. Těchto postupů ale využívá jako koření, se smyslem pro to správné množství. V úvodním tracku „Someday My Prince Will Come“, tedy původně písni z animované disneyovsky „Sněhurka a sedm trpaslíků“ z roku 1937, dokázal naroubovat free-jazzové prvky, zatímco Lakatos se zařadil mezi velikány klavíru, kteří tuto píseň dokázali přetavit v lahodný jazzový majstrštyk (Bill Evans, Dave Brubeck, Wynton Kelly). Vyjímá se tu také zahuštěné kontrabasové sólo. V závěru dochází k celkovému rozvolnění směrem k free-jazzu. V „Body And Soul“ se mísí bluesový feeling s občasnou exaltovaností saxu a květnatým sólem piana. „Summertime“ je blues-soulově pojatá hardbopovka, sycená šťavnatou rytmikou a košatými sóly piana a altky ve stylu Sonnyho Stitta. „Mood Indigo“ je stvořeno výlučně z koncentrátu oné charakteristicky ellingtonovské barvy; zároveň jako by tam zněl Lee Konitz, výlučný lyrik moderního altsaxofonu. „Bye Bye 
Blackbird“ je duetem saxu a piana, zpočátku velmi rozvolněným, posléze zpěvným a swingovým. „Autumn Leaves“ je i zde klasickou baladou, ale tady kvarteto bohužel ztrácí dech. Ovšem ten se jim vrací hned v úvodním klání saxu a bicích v „Green Dolphin Street“; tady to poté všichni rozpálí naplno, od podlahy, s příměsí latiny, s rytmikou a sóly patřičně eruptivními. „Over the Rainbow“ začíná sice jako balada, žádné překvapení, ale pak kvarteto začne sázet parkerovský bebop. Excelentní je zde i kontrabasové sólo. Album končí sladkou baladou s perlivým pianem „Days Of Wine and Roses“ od Manciniho, což mi zase tak moc nesedí, ale asi to byl dramaturgický záměr. A také to ponouká pustit si CD znovu a vrátit hustotu předchozích standardů…
Ukázky z alba lze vyslechnout třeba zde.