Mladý maďarský jazzový kytarista BÁLINT GYÉMÁNT je považován za nástupce legendárního Gábora Szabó. Ačkoli se podílel již na celé řadě nahrávek renomovaných jazzmanů, vlastního autorského alba se dočkal až vloni. Na značce BMC Records (vydavatelství Budapešťského hudebního centra) vyšlo debutové album tohoto vskutku talentovaného instrumentalisty a skladatele „True Listener“.
Gyémánt se narodil v roce 1983 v Budapešti. Ve 12 letech začal studovat klasickou kytaru, ale záhy zahořel pro jazz. V roce 2004 absolvoval Hudební univerzitu Ference Liszta. Jeho mentory byli Pat Metheny a John Scofield. Spolupracoval se zpěvačkou Veronikou Harcsa, se kterou natočil sedm alb (poslední dvě dokonce jen v duu!). Nejraději hraje ale v triích, z nichž některé i založil. Již několik let s kytaristou stabilně hrají kontrabasista Tibor Fonay, s nímž studoval na univerzitě (spolupracoval třeba s Károlym Binderem), a bubeník László Csízi, který původně studoval klavír a prošel angažmá v mezinárodním Modern Art Orchestra a často se pohybuje také na bluesové scéně. A považte, že na albu „True Listener“ hostuje ve čtyřech skladbách Shai Maestro, izraelský pianista již světového věhlasu!
Album obsahuje jedenáct Gyémántových kompozic. Jejich společným jmenovatelem jsou různé barvy kytarového zvuku, v němž panuje symbióza mezi akustikou a elektrikou, nápaditě vystavěná kytarová sóla, výrazné riffy a melodie, elastická i hutná rytmika. Po úvodní akustické miniatuře „Meet Me On The Other Side“ přichází první zvukoborecká smršť s parádní gradací a rytmickou proměnlivostí. Střídá ji lyrická poloha umocněná klavírem v kompozici „Indigo“, jež opět mocně graduje; ostatně podobné hutnění probíhá i v akustické verzi téže skladby ve druhé polovině alba, kde se blýskne nádherným sólem kontrabasista. V „Pathway“ kytara zní methenyovsky sytě, zvláště pak v sóle; výtečně šlape i rytmika, především basová linka je výrazná. Do jazz-rockově laděného „The Last 100 Meters“ vnáší piano téměř ducha E.S.T., včetně brilantního sólového partu. Ve „Flight To Berlin“, nejdelší skladbě kolekce (7:21), zní až drum´n´bassový spodek, nad nímž se odvíjejí strhující chorusy kontrabasu, kytary a´la Szabó a bicích. Následující „Tricky Knee“ představuje svižnou hardbopovku s nepravidelným frázováním, v níž se střídají kytarista s pianistou v dechberoucích sólech. Skladba „White Lies“ začíná lehounce, akustičtěji, aby ji postupně elektrika zatěžkávala a po osamoceném kontrabasovém výkřiku vyvrcholila jazz-rockovým nářezem korunovaným erupcí bicích. Titulní „True Listener“ přichází s methenyovskou lyrikou a nádhernou melodií. Finále je ve znamení „Illusions“, připomínající svojí minimalistickou stavbou, perlením piana a kytarovým štěbetáním předchůdce impresionismu Erika Satieho.
Výtečný debut!
