Když vlka nepřipoutáš, ztratí se v poezii...

Když vlka nepřipoutáš, ztratí se v poezii…

zvuk
100
obal, booklet
100
hudba
80
texty
100
95

Dostalo se mi do ruky netradičně vyvedené album; disk ukrytý v papírovém obalu nadstandardní velikosti, a uvnitř také booklet v podobě složemé grafiky s texty, plus grafika s vlčí hlavou. Texty nadmíru důležité, neboť vycházejí z básní, a vlčí hlava odkazuje na umělecký pseudonym písničkáře, který si říká WOLF LOST IN THE POEM. Album se jmenuje „Nepřipoutaný“ a vydal jej malý nezávislý label Tranzistor (v distribuci vydavatelství Supraphon).

Oním vlčím písničkářem je Jan Žamboch, lídr vsetínského folkového tria Žamboši. Na samém počátku tohoto pozoruhodného projektu byla poezie americké básnířky Emily Dickinsonové, jejíž poezie znamenala pro Žambocha (cituji) osudovou katarzi. A narodil se Vlk ztracený v básni…

Album „Nepřipoutaný“ je poctou ženám-básnířkám. Ženám, které všechny své obavy, strachy, prohry, naděje a lásky přetavily do nesmírně sugestivní poezie. Leckdo může namítnout, že není rozdílu mezi mužskou a ženskou poezií, tak nač je takto oddělovat, ale ženské vidění světa je, myslím si společně s písničkářem, autentičtější, hlubší, humánnější a zároveň jiskřivější.

Mně se verše básnířek více dotýkají,“ vyjádřil se Wolf. „Cítím z nich jinou naléhavost, i když to může být jen subjektivní pocit. Vlk si vybral srdcem a čuchem, ty ženský mě ťaly do hloubky.“

Nahrávka vznikala dva roky, autor si vystačil sám se svým hlasem, kytarami a dalšími nástroji i elektronikou. Na padesátiminutovém albu najdete deset písní, deset vyznání deseti básnířkám. Kolekci otevírá samozřejmě „Emily“ a naznačuje, v čem je největší síla těchto písní. Jsou to samozřejmě texty; když v závěru autor zpívá „a mám zašitou pusu tvými vlasy“, věřím mu. Navíc to zpívá s podobně naléhavou dikcí, frázováním i hlasem jako Vlasta Třešňák. A do třetice je kontrast zvuku akustické a elektrické kytary (samozřejmě šťavnatě hraných) vždycky to pravé ořechové – vždyť sytí moderní folk již více než půlstoletí.

Následující „Hlad“ patří ruské básnířce Anně Barkovové (1901-76), vězněné více jak dvacet let v gulagu (!). Tady se na ploše šesti minut odehrává kruté hudebně-poetické drama plné drsných slov i něžného vyznání víry a naděje, které hudebník proměnil v modlitbu, byť plnou vzdoru. Tomu odpovídá mistrně propracované hudební aranžmá. První vrchol alba.

Když vlka nepřipoutáš, ztratí se v poezii...V titulním songu „Nepřipoutaný“ promlouvá autor k současné polské literátce Justyne Bargielské. Promlouvá doslova, neboť místo zpěvu zvolí formu recitativu. Účinek umocňují nápadité riffy kytary, zpěv kosů a gradace s hlavním partem el.kytary. Dalším vrcholem je „V habrech“, notně vypjatá pocta španělské múze Vladimíra Holana Claře Janés, v níž nechybí ani erotický náboj. Deklamovaný text střídá zpívaný refrén o šedomodrých střepech, které do ní zalomil. Písničkář tady použil orientální nástroj santur, ale hlavně je tady nepřeslechnutelná el.kytara ve stylu Neila Younga ve filmu Mrtvý muž. A hned poté další skvost – „Co když“, jenž se obrací k legendární romské básnířce Bronislawě „Papusze“ Wajsové (1908-87). Nádherné kytarové vyhrávky ústí v až renesančně znějící mezihru, v závěru se hlas ozývá zpovzdálí, až se zcela ztratí v ambientní dohře… „Co když/Jen rozštípaní/Jsme celí?

Mezi básnířkami nechybí ani současná tibetská autorka Özer. Píseň „Rty“ má horskou zimní náladu plnou mrazu (kroky ve sněhu); hudební nálada připomíná Pink Floyd, zvuk ozvláštňuje psalterium a chorální vokál. A pak už album v posledních čtyřech skladbách nezadržitelně graduje až ke vzrušení, jež ale více omamuje než zneklidňuje…a nebo obojí. V písni „Prodrat se“ písničkář se přibližuje k Vilje-Tuulie Huotarinen, finské básnířce střední generace, s ponorem a pokorou, jako to činívá Oldřich Janota; třeba verš „do šlápot/lehá si mráz“ je jednoduše geniální! Z temnoty ke světlu, světlo vítězí…

Ach ano, ta nemůže chybět! Marina Cvětajevová, která se ve vyhnanství v létě 1941 oběsila dva týdny poté, co bolševici popravili jejího muže jako tzv.imperialistického špiona Naléhavý šepot je oděn do country-rockového hávu s výraznou steel-kytarou, s úchvatnou instrumentální pasáží uprostřed a s dechberoucí gradací, to je „Spasíba“. V písni „Na hraně“ ožívá jediná žena mezi tzv. prokletými básníky, Marceline Desbordes-Valmorová (1786-1859). Vnitřní dialog o havranovi v člověku je podepřen spojením kytar a elektroniky, zpěvák střídá recitativ s polozpěvem, až k závěrečnému emotivnímu zpěvu. Finále alba patří nezkrotné egyptsko-francouzské surrealistce Joyce Mansourové (1928-86). Skladba „Dochvět“ je zvukově vskutku surreaálná, evokuje skutečně až hrozivé chvění, naléhavý recitativ účinek umocňuje; v závěru se dostaví mocná hudební gradace (kytary, elektronické zvuky, samply, drásavá recitace). Vskutku drtivě sugestivní! Jako coda pak luční cvrčení…

Mocné album!

Wolf Lost In the Poem - Nepřipoutaný