Neomylný kompas Zuzany Dumkové
zvuk95%
obal80%
hudba90%
88%Průměrné skóre

Skoro devět let jsme čekali na další album ZUZANY DUMKOVÉ, svérázné písničkářky, která boří žánrové hranice; má blízko stejně tak k rocku, potažmo folk-rocku, jako k jazzu. Pokud bych ji mohl k někomu přirovnat, tak snad k Joni Mitchellové zhruba od druhé poloviny 70.let. Ale berte to jen jako hrubou orientační pomůcku, neboť Zuzana Dumková byla a je vždycky svá. Ale od onoho srovnání se můžu ve své recenzi jejího nového alba „KOMPAS“ (opět na labelu Amplión Records) zdárně odpíchnout…

Stejně jako předchozí album „Balance“, tak i „Kompas“ (vzhledem k titulu by se dalo říci, že až symbolicky) je opět kolekcí eklekticky pojatých písní. Na novince je však ona zvláštní, mnohdy tížeji uchopitelná písňová forma ještě komplikovanější, respektive propracovanější. Proto se na pětačtyřicetiminutové album vešlo jen osm písní. Zuzana Dumková je také autorkou veškeré hudby, v pěti písních jde o její texty – dva jí napsala její sestra, básnířka Věra Dumková, v jednom případě písničkářka sáhla po básni Jeroma P.Tomana. Zpěvačka je taktéž výtečnou kytaristkou a banjistkou. Ovšem po instrumentální stránce jsou zásadní výkony doprovodných muzikantů, kteří se dokáží pohybovat na širokém žánrovém poli, včetně jazzu, etnické hudby, jazz-rocku atd. Nejvytíženějšími hráči na albu jsou saxofonista Marcel Bárta, bubeník a perkusionista Miloš Dvořáček a baskytarista Andrés Ibarburu z Uruguaye. Další dva členové sourozeneckého tria z této latinskoamerické země, bubeník Martin a kytarista Nicolas Ibarburu, tady hrají také, a to ve třech písních; třikrát je zde zastoupeno též klávesové umění Michala Nejtka.

KOMPAS_vizualizace_30x30V úvodní písni „A přece“ se dokonce zaskví kontrabas Tomáše Lišky. Spolu s Bártovým tenorem nádherně podbarvují jinak členitě vystavěný útvar, zatěžkaný propletenými groovy. Dumková frázuje a vůbec nakládá se svým hlasem podobně jako již v úvodu zmíněná Mitchellová, ale protože disponuje ještě širším rejstříkem, dokáže být přece jenom jazzovější. Píseň se sestřiným textem „Johanka“ je naopak průzračně akustická, s banjem, kytarou a sopránkou, ovšem zpěvačka i zde opět velmi neobvykle ohýbá a tvaruje svůj hlas, aniž by ale narušila křehkost („…ráno sotva vím, že žiju/Hledím skrz nebe…“). Výrazně najazzlá „Z popela“, s výborným tenorsaxofonovým sólem a vokální improvizací, skrývá též sugestivní lyriku („Vím, že setrvám v jeskyni dračí/odpočinout srdci dám/Čas vyléčí rány mé – jizvy do mandal stočí…“). Nejjazovějším (a také nejdelším) kusem na albu je „Lunapark“ (7:09) – vystopujeme zde prvky funky, jazz-rocku (místy nás napadne dokonce Weather Report), zvláště při partech sopránky a kláves. S hudební gradací stoupá také účinek zpívaných slov („Dny se krátí,/podzim k zimě vzhlíží,/ráda zírám do mračen./Nevěřím očím svým/a tak se ptám: Kdo je ve mně uzamčen?“). Najazzle šansonový charakter má následující song „S půlnocí“ a zdobí jej sólo sopránky. Rozvolněnější stavbou a harmonickou rozmanitostí se vyznačuje především skladba „Sarasvatí“ (6:52), kde je užit pouze vokál a prorůstají jí frisellovské vyhrávky a vznosně lyrická sopránka. V „Kdo jsi?“ zazní výborné sólo na elektrickou kytaru, vedle jazzových groovů je slyšet i banjo. To jsou prostě ony překvapivé aranžérské nápady, jež činí z písničkového alba hudební lahůdku pro fajnšmekry. A tak na závěr zazpívá Zuzana Dumková sama, jen s elektrickou kytarou, navíc v originále (t.j.angličtině), titulní „Kompas“ – „…Jen lásce věřit,/ten kompas v sobě mít,/což dovede mě do vesmíru…“

Každopádně má Zuzana Dumková v sobě kompas, jenž ji dovedl (a doufám, že povede i nadále) k výborné muzice! Viz. ukázky zde.

Podobné články

Napište komentář

E-mail nebude publikován

*