Jako už každoročně, tak i letos v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora, vyšlo album se záznamem vybraného projektu, jenž zazněl v hlavním koncertním stánku, chrámu sv.Barbory. V rámci letošního 8.ročníku padla volba na ruského klavíristu KONSTANTINA LIFSCHITZE. Ten na třech koncertech (10.-12.června) postupně představil skladby velikánů mezi skladateli, jejichž jména pak tvoří titul CD – „BACH – BEETHOVEN – SCHUMANN (Live at Kutná Hora 2015)“. Album vydala agentura a vydavatelství Lotos, pořadatel festivalu.
Konstantin Lifschitz se kutnohorského festivalu pravidelně účastní. Narodil se v roce 1976 v Charkově, od studií žije v Moskvě. Studoval také v Londýně na Royal Academy Of Music. Patří k nejlepším současným interpretům klávesových děl francouzského baroka, také Rameaua a J.S.Bacha; Lifschitzova nahrávka Goldbergových variací byla v roce 1994 (to mu bylo pouhých 18 let!) dokonce nominována na cenu Grammy! Od roku 2008 vyučuje klasický klavír na univerzitě v Lucernu.
Z Bachova díla na albu zazní sedmnáctiminutová „Francouzská suita d moll“ (BWV 812), první z řady slavných suit pro klávesové nástroje (z roku 1722). Tehdy to byl samozřejmě kladívkový klavír nebo cembalo; Lifschitz ovšem na moderním klavíru dokáže nejen zachovat barokního ducha, ale zároveň obohatit melodičnost právě na úkor repetetivní, perkusivně zabarvené strohosti; měkké, zakulacené tóny se v jeho úhozech pojí do melodicky nadýchaného, zároveň však emočně bohatšího výraziva. V této souvislosti si kladu otázku, jak je možné, že Bach byl ve své době vnímán jako konzervativní a na půl století po jeho smrti upadl téměř v zapomenutí! Naštěstí jej znovuobjevil Mendelssohn-Bartholdy a od první poloviny 19.století začal být postupně hrán. A dnes je tolik moderní…
Ludwig van Beethoven je autorem řady nádherných klavírních sonát, ale „Klavírní sonáta č.30 E dur, op.109“ z roku 1820 patří k těm obsahově intimnějším, originálnějším v přístupu k sonátové formě, z čehož vyvěrala i výrazová pestrost a hloubka. Právě to ruský klavírista ctil, hrál opravdu s citovým ponorem do skladatelova jazyka, kdy odkrýval jeho emocionální rozpoložení v souvislosti s očarováním jednou mladou ženou; skrz tóny prosvítala něha, vyvěrala vroucnost, vřelost, vybuchovala vášeň, dmula všeobjímavost, probleskávala jiskřivá radost, tryskala hravost…
CD vrcholí vskutku výjimečným hudebním vzepětím! V chrámu sv.Barbory stanulo po boku klavíristy Lifschitze smyčcové Bennewitzovo kvarteto, sice mladý, ale již mezinárodně uznávaný český komorní soubor, slovy mnohých kritiků dokonce fenomenální, ohnivě temperamentní, aby společně provedli čtyřvětý „Klavírní kvintet Es dur, op.44“ Roberta Schumanna. Více než půlhodinové dílo je považováno za jedno z nejkrásnějších v romantické komorní literatuře; skladatel ho zkomponoval v roce 1842, tedy v době, kdy u něho ještě nepropukla naplno maniodepresivní psychóza. Hudba je jiskřivá, přitom zvukově hutná, bohatá, melodicky i dynamicky proměnlivá, nesmírně invenční a nápaditá. O dva roky později se u Schumanna projevily první vážné příznaky psychické nemoci, s níž pak zápasil se střídavými stavy euforie a totální deprese deset let, než se rozhodl spáchat sebevraždu skokem z mostu do Rýna. Sice byl zachráněn, ale po návratu domů sám požádal o umístění do psychiatrické léčebny. Zde strávil zbytek života, než v létě 1856 ve věku pouhých 46 let zemřel. Jeho žena Clara pak s mladičkým Johannesem Brahmsem neúnavně propagovala mužovo dílo. Lifschitz s Bennewitzovým kvartetem podali vskutku strhující, oslnivý výkon, plný romantické citlivosti, až rozervanosti, vášně i smutku (2.věta je jímavým smutkem doslova prosycena), také radosti až oslavné (závěrečná věta). Přitom vykreslovali ony typické, teplé schumannovské barvy s nevídanou přirozeností a spontánností, což muselo být tehdy pod chrámovými klenbami až elektrizující, omamné; naštěstí záznam leccos z těchto jedinečností zachoval, což považuji za další klad tohoto alba. Opravdu krásného alba…
A takto zní ona teskná druhá věta Schumannovy kompozice. Sice v jiném podání (a přímo legendárním), ale vězte, že kutnohorská nahrávka se tomu přinejmenším vyrovná:
