Billie Davies - 12 Volt: Avantgardní jazz vysokého napětí
zvuk
hudební úroveň
obal desky
4.7Overall Score

Narodila se v belgických Bruggách, výstřední, avantgardní jazzová bubenice – samouk, neúprosná a explozivní inovátorka jazzového způsobu hraní, teprve od roku 2009 žijící v Los Angeles, to je letošní vítězka prestižních LA Music Awards v kategorii „Jazzový umělec roku 2013“ – BILLIE DAVIES! K tomuto ocenění jí největší měrou dopomohlo její poslední (v pořadí čtvrté) album „12 VOLT“, jež si vydala na vlastním labelu Cobra Basement.

Do Spojených států se dostala Billie Davies až ve svých 32 letech. Předtím, a to od svých 19 let, hrála avantgardní jazz a volnou improvizaci s kdekým po celé Evropě, hlavně Francii, Španělsku a Středozemí. Učila se z nahrávek, na kterých bubnovali především Al Foster, Billy Higgins, Billy Cobham, Peter Erskine, Billy Hart a Jack DeJohnette. Přitom do sebe nasávala různé etnické vlivy, především romskou hudbu. Zjevením pro ni bylo setkání s legendárním kytaristou Ricardem Baliardem, známým však pod uměleckým jménem Manitas De Plata, a s bluesmanem Claudem Mazetem – oba kytaristé také nerespektovali tradiční rytmická pravidla. Dokonce s Romy žila několik let jejich způsobem života, což její bohémskou náturu uspokojovalo natolik, že v pětadvaceti odmítla nabídku legendárního bubeníka Maxe Roache ke studiu na Berklee College Of Music v Bostonu, poté, co ji slyšel hrát v Montpellier na ulici. „Všechna ta vystoupení běžela na dvanáct voltů, takové ozvučení nám stačilo,“ vzpomíná Billie Davies. „Proto se mé album jmenuje 12 Volt. Hudba na něm je inspirovaná vzpomínkami na tohle období mého života, kdy jsem žila co nejblíž přírodě a co nejblíž úžasným lidem, přírodním lidem. Deska je věnovaná všem Romům v Evropě, těm nejúžasnějším muzikantům, jaké jsem kdy poznala. Miluju je.“

BILLIEDAVIES

Album „12 Volt“ je v amerických médiích řazeno do škatulky „beyond jazz“. V nadšených recenzích se to hemží intelektuálním výrazivem, jako např. „organické esence improvizační hudby“, „melodický minimalismus“, „dokonalé manželství jednoduchosti a složitosti“. S tím nelze nic jiného, než souhlasit, ale co si pod tím máme představit? Citujme ještě jednou samotnou Billie Davies: „Základem mé hudby je samozřejmě improvizace. Pro mne to znamená rozhovor mezi hudebníky a hudebními nástroji, společný emocionální výraz inspirovaný určitým společným pocitem, myšlenkami, pohledem na publikum, posluchače, určitou komunitu lidí. Hledám nová vyjádření, nové rytmy, zkouším najít nový, expresivní a přitom humanistický jazz, avantgardní jazz, přitom plný radosti, jednoduše avantgardu jako takovou.“ O něco podobného se již v roce 1960 pokoušel saxofonista Jimmy Giuffre se svým triem – jeho pojetí free-jazzu pomocí tří na sobě nezávislých nástrojů a vytvoření jakéhosi nového zvuku, trojrozměrného jazzu, připomíná hudbu Billie Davies na albu „12 Volt“ nejvíce. Ta však jde ještě dál – v jejím triu je saxofon samozřejmě nahrazen kytarou, jde přece o poctu romským kytaristům, ale ta není tak výrazově bohatá jako saxofon, takže basista a především ona, s bicími, musí rozšířit výrazové prostředky, jež jsou oproti harmonickým nástrojům pochopitelně omezené. Ale naštěstí pouze zdánlivě. Davies vnáší do své hry až fantastickou tvárnost, napětí a neklid, a to jedinečným užitím činelů a hustě propletených polyrytmů. Basista Adam Levy, rodilý Američan, studoval kontrabasovou hru na universitě (jížní Florida), v 21 letech se přestěhoval do New Yorku a od roku 2004 žije v Los Angeles. Jeho hra je velmi emotivní, zvukově neobvyklá, místy až brutální, především při použití smyčce. Ve tvoření basových linek může připomínat Rona Cartera. Kytarista Daniel Coffend pochází z Amsterodamu, ve své hře vychází z be-bopu a Djanga Reinhardta, ale protože do sebe vstřebal usilovným studiem také blues, reggae, rock, soul a tradiční hru na indický sitar, japonské koto, africkou coru a další lidové strunné nástroje z celého světa, je jeho pojetí jazzu hodně avantgardní.

154rs-BillieDavies

Album o celkové stopáži 59 minut obsahuje osm autorských kompozic Billie Davies. Pouze v jediné („Tango for Patti“) najdete bubenické sólo jako takové, t.j.osamocené! Ve všech skladbách totiž posloucháte přediva a spletiva a vrstvení tří nepřetžitě sólujících muzikantů, kteří jsou však až kongeniálně geniálně spojeni v jeden jediný tvůrčí organismus a nevyčerpatelný rezervoár neotřelých hudebních nápadů. Některé skladby jsou více avantgardně pojaté (např.hned úvodní „Collioure“), některé méně („Grapes, Plums and Potatoes“, „12Volt“), jiné se vyznačují průkaznějším důrazem na hispánskou melodii a kolorit („Meeting Manitas“, „Gypsy“, „La Sieste“) a třeba „Les Landes“ je až šansonově líbivá. Přičemž ani na jedinou sekundu nepocítíte nudu nebo závan lacinosti či tvůrčí podbízivosti.

Bez zaváhání – jedno z nejpozoruhodnějších triových alb roku!

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.