V Novém Boru, malém městě v podhůří Lužických hor, městě nezaměstnaných sklářů, vznikla v roce 1999 skupina B4, údajně „jediná a taky nejlepší krautrocková skupina na východ od Německa“. V současné době se sestava ustálila na čtveřici David Freudl (wurlitzer, analogové elektronické klávesy), Leoš Kropáček (bicí), Karel Žďárský (baskytara) a vůdčí duch, zvukový experimentátor a kytarista Tomáš Procházka.

Jedinečnou fúzi již zmíněného krautrocku, ale také noise, psychedelického lo-fi, trip-hopu, urban-ethno, post-rocku a jazzu můžete slyšet v plné parádě na loňském 2CD „Didaktik Nation Legendary„, jež vydalo Polí 5. V této souvislosti se sluší dodat, že elpíčko s tímto titulem bylo letos v březnu vyhlášeno Deskou roku, tudíž získalo nejvyšší ocenění v hudebních cenách Vinyla. Publicista a hudební kritik Pavel Klusák, jeden ze členů poroty, vyjádřil hudbu B4 jako „neklidné snění o minulosti“. Originálním prvkem ve zvuku této kapely je totiž jakýsi odér socialismu 60.a 70.let, umocněný také signifikantními projevy z tehdejších médií, které prosakují v podobě samplů do hudební masy, a takto vzniklá kolážovitost odkazuje až k tvůrcům tzv.konkrétní či elektroakustické hudby. Letos v listopadu jim vydalo Polí5 novinku „Lux Oxid“, výrazně však již písničkové album, dokonce s vlivy popu, přesto zvukově originální a v dobrém slova smyslu „všežravé“.

Avšak o tom, že improvizace je pro kapelu zásadním tvůrčím způsobem vyjádření, přesvědčuje B4 opakovaně při svých živých vystoupeních. Stejně tak i sobotu 8.12. v pardubickém Divadle 29, kde si vystačili s jednou jedinou kompozicí. „Když se nás Osa ptá, co je to za skladbu, odpovídáme že Jaro, léto, podzim, zima, ale pokaždé je to jiné, na názvu přece nezáleží,“ řekl mi Tomáš Procházka, na jehož improvizačních schopnostech výkon kapely padá či stoupá. Samozřejmě, že ostatní spoluhráči musí mít uši otevřené, ale tohle hudební společenství je sehrané a hlavně naladěné na jednu vlnovou délku. Basák s bubeníkem dokáží vrstvit rytmus, mění jeho intenzitu, a tudíž ještě víc umocňují napětí, jež vytvářejí klávesy a hlavně Procházkova kytara. Její zvuk je různě modifikován, ohýbán, špiněn, někdy až przněn početným arzenálem replik italských kvákadel ze 60.let, páskovými echy, nejrůznějšími hejblátky, takže hraní se mění až v rituál, kdy sólista dřepí, otáčí se, někdy i klečí, zrak upřen dolů v jakési modlitbě pohanským bohům pokroku. Tento fascinující proces umocňují Freudlovy analogové klávesy Korg a Siel a samplované pojednání o vesmíru z jakéhosi normalizačního vědecko-technického pořadu. Taková hudba má nejblíž k sopečnému magmatu, které se z jícnu nezadržitelně valí do prostoru a nelze mu uniknout. V případě hudby B4 vlastně ani uniknout nechceme.

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*