Původem řecký, v New Yorku úspěšně zabydlený skladatel a kontrabasista Petros Klampanis se rozhodl repertoárem alba a koncertu Latent Info (2025) prozkoumat „co vše lze vyjádřit beze slov“. Hodně. Co se týče emocí, hudba řekne víc než pouhé řeči. Příběhy vyprávěné notami byly 27. dubna 2026 v pražském Atriu na Žižkově dokonale srozumitelné a navíc poutavé.
Klampanis si pro svoje nové skladby vytvořil skutečně hvězdné trio z osobností, které jsou za jiných okolností též leadery slušného věhlasu. Estonský pianista Kristjan Randalu, vydávající i u stylotvorného labelu ECM, už u nás jako sólista skvěle zahrál v rámci Mezinárodního festivalu jazzového piana. Také bubeník v Praze představil svoje Ziv Ravitz Trio, a ještě častěji si tu zahrál jako žádaný sideman. Tentokrát samozřejmě oba pánové hráli disciplinovaně „na šéfa“, nicméně ve stínu nezůstali.
Trio zahájilo koncert soustředěně, pokorně a jemně prvními třemi navazujícími skladbami z alba Latent Info. Tedy z minimalistického kolečka rozvíjenou kompozicí Over The Calypso Deep, titulní Latent Info a tesknou Stenahoria, „protože prostě patří k sobě“, vysvětlil Klampanis, že skladby vnímá jako součást jedné suity. Řecký název třetí z kompozic vysvětlil slovy „něco jako samota, ale přesněji ztráta niterného prostoru“. Když jsem se zeptal překladače, vygeneroval výrazy smutek, trápení, stísněnost, žalost, nebo vnitřní nepohoda. Náladě skladby to sice odpovídalo, ale výsledným dojmem posluchačovým nebylo nic negativního, ale spíše něžná, zasněná nostalgie.
Nositelem hlavní melodie byl často právě Klampanis, kontrabas měnil na sólový, plně znějící nástroj. Zajímavě rozšiřoval rozsah zvonivými flažolety, ale nikoliv pomocí smyčce (smyčec ostatně nepoužil vůbec) a lehkého doteku volné struny na hmatníku, jak je to obvyklejší. Použil totiž techniku známou kytaristům, hrajícím tzv. flažolety umělé, kdy jedna ruka může držet jakoukoliv notu na hmatníku a druhá se stará ukazováčkem o ono lehké nedohmátnutí na nějaké z alikvotních částí struny a malíčkem brnkne. Což sound zpestřilo a zjemnilo. Petros také s chutí využíval korpus kontrabasu pro perkusivní hru. Nevšedními technikami ozvláštňovali soud i Randalu, tlumící struny v korpusu Steinwaye a dosahující na utlumených strunách perkusivního zvuku ostrými staccaty. Typickou barevnost hry páně Ravitzovy, využívající různé filigránské ozdůbky, asi netřeba připomínat nikomu, kdo mimořádně citlivého bubeníka kdy slyšel.
Aby nebylo zvukových barev málo, rozšířil Klampanis spektrum klavírního tria i decentním použitím elektronických efektů, konkrétně průběžných „pseudo-klávesových“ tónů a ploch. Důležité je opravdu slovo „decentní“. Šlo o lehounký podkres, vzdálený zvukový prostor, tichý digitální dech nerušící zvuk akustických nástrojů a dotvářející tajemnou atmosféru.
Autorský prostor během koncertu, ostatně stejně jako na albu, dostali i Petrosovi „více-než-sidemeni“. Zazněla skladba When I Know The Answer, kterou do repertoáru dodal Randalu. Ovšem principál se blýskl brilantním kontrabasovým sólem hned v úvodu kompozice. Došlo i na Ravitzův kus Menébres. Pojetím přitom obě skladby bez problému zapadly do nálady těch kapelníkových.
Od repertoáru alba Latent Info se trio odpoutalo až v závěru koncertu. Velebně melancholickým nápěvem Minor Dispute připomněl Klampanis svoje stejnojmenné album, publikované v roce 2015. Určitě i proto, že zrovna vyšlo znovu v remasterované reedici, ale hlavně jde o basistův majstrštyk. Byť nové kompozice nejsou o nic horší. Ačkoliv původně vznikla skladba pro obsazení okteta (přesněji jazzového kvarteta s kytarou, doplněného klasickým kvartetem smyčcovým), nepůsobila nijak aranžérsky řídce. Autor si pomohl k další melodické lince, původně vedené kytarou Gilada Hekselmana, prostě tím, že ji potichu zapískal. Ravitz byl basistovým prožitkem a chytlavým motivem úvodní baladické části skladby tak nadšen, že se za bicí soupravu nepředstíraně blaženě usmíval. Když poté došlo k dynamickému zvratu a nástupu důrazného, svižného rytmu, s patřičným nadšením se do bicích opřel. Ovšem opět přiměřeně, nepřeválcoval ani nejtišší klavírní notu.
Jako přídavek trio vybralo baladu Thalassaki, také z alba Minor Dispute, jejíž název a zároveň inspiraci Petros opět pro jistotu přeložil. „Jde o zdrobnělinu slova moře, takové Moříčko,“ prozradil zároveň i oblíbenou inspiraci a zároveň odkaz na stejnojmennou řeckou lidovku. S „mořskými“ asociacemi si zde vyhráli i Randalu, jehož „harfové“ přebírání strun v korpusu klavíru evokovalo příboj, a Ravitz rozvolněnými rytmickými vlnami.
Večer tří vypravěčů prostě vzal za srdce a vtáhl do děje. Porozumět beze slov bylo povznášející a krásné. A jestli byla nějaká informace v příběhu skryta, tak další latentní vrstva krásy.
Text a foto: Tomáš S. Polívka
Komentáře k článku
Zatím zde není žádná diskuse. Chcete ji začít?