Závěrečné dva dny na Enter Enea Festivalu 2026, Nad Jeziorem Strzeszyńskim, Poznań, 2.–3. 6. 2026
Třetí den festivalu se nesl v duchu velkých jmen, ale každý z koncertů na mě zapůsobil úplně jinak.
Sullivan Fortner byl potěšen, že konečně přestal létat pyl, takže se trochu zklidnila jeho alergie a mohl nám představit své sólové vystoupení. Chvíli se sice rozmýšlel, čím zahájit, až nakonec padla volba na Don’t You Worry ‚bout a Thing od Stevieho Wondera. Zahrál ještě několik dalších převzatých věcí a před pozváním Leszka Możdżera zvládl i vlastní Snakes and Letters. Musím se přiznat, že ačkoliv to znělo fajn, bohužel jsem se do toho nedokázal plně ponořit – hudba jen tak příjemně plynula kolem mě, dokud na scénu nedorazil Leszek a společně se nepustili do Chopinovy Mazurky. Pozvolný rozjezd festivalového dne…
Kinga Głyk bohužel mou pozornost také příliš neupoutala, minimálně ne do doby, kdy se na scéně opět objevil Leszek. Ten předvedl nádherně improvizované intro a skladba (tuším, že se jmenovala Dream) se nesla ve velmi hloubavém duchu. Kinga přešla od předchozího slapování k procítěné hře prsty a celkově mě to nějak bavilo mnohem víc. Leszek na další skladbu přesedl od piana na Fender Rhodes a spustil s kapelou Kingy ještě jeden elektrický nářez a pak se odporoučel. Tím jsme se opět vrátili do roviny příjemné fusion, která sice neurazila, ale na druhou stranu mě ani nijak zvlášť nenadchla. Závěr vystoupení pak patřil klasické funky hecovačce s publikem, které se jí účastnilo výkřiky hej.
Vyvrcholení večera nás však naštěstí teprve čekalo. Do Poznaně totiž dorazil Stanley Clarke a dokázal, že je stále ve fenomenální formě. Od začátku bylo jasné, kdo je králem večera a předchozí vystoupení proti tomu působily jen jako slabší odvar. Co na tom, že přes patnáct let nic nového nevydal, byl totiž členem Return to Forever a z toho může čerpat do smrti. A navíc když to podá takhle, tak není vůbec o čem pochybovat. Koncert odpálil pěkně zostra Beyond the Seventh Galaxy a hned první sóla nás všechny posadila do židlí. Houslista Evan Garr předváděl zběsilý výkon, že se z jeho nástroje div nekouřilo, a saxofonista Emilio Modeste za ním v ničem nezaostával. Pak přišel na řadu Stanley a jeho typické, nezaměnitelné slapování na kontrabas. Když se k tomu přidal bubeník Jeremiah Collier, byl to zkrátka masakr. Energie, kterou Clarke disponuje, je neuvěřitelná – hraje jako ďas a elánu má snad víc než mnozí mladíci. Samozřejmě nemohla chybět jeho největší pecka School Days, a když došlo na No Mystery opět od Return to Forever, tetelil jsem se blahem. Byl to ten typ koncertu, po kterém člověk odchází s pocitem, že viděl skutečnou hudební historii v té nejživější podobě.
Čtvrtý den festivalu nám počasí příliš nepřálo a déšť nás zahnal do úkrytu. Výhled na pódium byl místy spíše bojem o to, abychom vůbec něco zahlédli přes deštníky a pláštěnky. I přes tyto nepříznivé podmínky koncerty proběhly a areál festivalu zůstal zcela zaplněný.
Jako první vystoupilo Kacper Smoliński Sospeso. Předvedli příjemnou, velmi melodickou hudbu, kde se jazz potkával se smyčci. Působilo to místy až líbezně, jako kdybychom poslouchali soundtrack k nějakému výpravnému filmu. Pro tento upršený večer to byl v podstatě ideální podkres, kterému jsem sice neposkytl absolutní soustředění, ale svou náladou mě bavil.
Následoval Andrés Barrios Quartet se svým pianovým flamencem. Bylo to velmi živé a energické, jen mě osobně mrzí, že jsem si kvůli dešti a omezenému výhledu nemohl plně vychutnat tanečnici, která byla nedílnou součástí vystoupení. Slyšet tu vášeň a rytmus bylo fajn, ale vizuální zážitek jsem z toho neměl žádný.
Hlavním lákadlem večera byl projekt Piano Operatio, kde se představili Gloria Campaner, Emil Reinert, Valeria Fasiello a samozřejmě Leszek Możdżer. Bylo zajímavé sledovat, jak se na pódiu střídali u čtyřech připravených pian a postupně proplétali své party. Gloria začala Chopinem, následně se k ní přidal Leszek v Asturias – ten dialog dvou klavírů měl neskutečnou sílu. Pak se Gloria propojila s orchestrem a koncert vrcholil společnou hrou všech čtyř klavíristů nejprve skladbou od Bacha, což byla technická lahůdka a vyvrcholil Ravelovým Bolerem, kde se k pianům připojili v závěru i dětští bubeníci. Možná poněkud zbytečně opulentní, ale příjemný závěr celého festivalu.
Enter Enea Festival 2026 znovu potvrdil mimořádnou úroveň. Skvělá dramaturgie, nádherné prostředí u jezera, krystalický zvuk a zdařilá organizace. Hudba nám opět připomněla, že jejím skutečným jazykem jsou emoce, svoboda a univerzálnost. Těšíme se v budoucnu opět na viděnou!
Štítky