Gărâna Jazz Festival – 9. a 10. července 2026
Gărâna Jazz Festival odstartoval svůj jubilejní 30. ročník v naprosto idylickém duchu. Počasí nám ve čtvrtek velice přálo a hlavní scéna v Poiana Lupului vytvořila dokonalou kulisu pro zahajovací večer.
Søren Bebe Trio (Søren Bebe – klavír, Mattias Hjorth – kontrabas, Knut Finsrud – bicí) nabídlo velmi zasněný, zahřívací úvod. V příjemném slunečním svitu to bylo nesmírně intimní vystoupení, které si vyžadovalo hlubší pozornost. Naštěstí se mi podařilo strategicky vydobýt přední pozice na kládách, odkud se to dalo náležitě docenit – vzadu by tenhle křehký zážitek asi zanikal. Moc se mi líbilo, že na závěr setu vkusně zakomponovali i cover od Billyho Joela.
Pete Roth Trio feat. Bill Bruford (Pete Roth – elektrická kytara, Mike Pratt – baskytara, Bill Bruford – bicí) byla už pořádná jízda. Pánové byli ve skvělé náladě a šlapalo jim to báječně. Iniciátor uskupení, kytarista Pete Roth, propojuje své zkušenosti z rocku a blues se současným britským jazzem. Baskytarista Mike Pratt zase přináší pevné základy z oblasti funku, fusion a orchestrální kompozice a přítomnost bubeníka Billa Bruforda, legendární osobnosti rockové a jazzové hudby, dodává triu osobitou energii a neustálou touhu po objevování. If Summer Had Its Ghost od Billa byla pocta Ralphu Townerovi. Velkým zážitkem byla jejich velmi svobodná, zaimprovizovaná verze Dvořákovy 9. symfonie – znělo to jako součást jednoho velkého jamu. Představili i titulní skladbu z nového alba Group Chat a celkově to bylo velmi vydařené vystoupení.
Závěr prvního festivalového večera obstarali ØKSE (Mette Rasmussen – saxofon, Petter Eldh – kontrabas, Savannah Harris – bicí, Val Jeanty – gramofony a perkuse), kteří byli přeci jen „z divočejších vajec“. Byla to pořádná dávka elektroniky, samplů a heavy ploch s až metalovým tlakem, což mi náramně sedlo – znělo to jako hudební apokalypsa. Bavily mě ethno motivy na elektro perkuse, které tomu dodaly šmrnc. Občas sice přišly pasáže, kde „spadl řetěz“ a energii to trochu přibrzdilo, ale upřímně, nemůže to být nářez celou hodinu v kuse. Byl to každopádně parádní konec čtvrtečního dne.
Páteční program na Vlčí louce přinesl pestrou směsici nálad, od meditativních ploch až po čistokrevnou fusion energii.
Kvartet OKworld: Bugge Wesseltoft, Shri Sriram, Sanskriti Shrestha & Carolina Katún nastoupili nakonec jen ve třech, protože švýcarská zpěvačka Carolina Katún si dva dny před koncertem zlomila nohu. Bugge Wesseltoft se vrátil do Garany s projektem, který odráží jednu z hlavních myšlenek jeho kariéry: hudbu jako společný jazyk mezi kulturami. Po jeho boku stanuli indický baskytarista Shri Sriram a nepálská perkusionistka Sanskriti Shrestha a společně tvořili hudbu, která propojuje tradice, rytmy a současný zvuk. Premiérově tak v této sestavě zahráli pro tuto příležitost napsanou skladbu Garana. Zdlouhavé, rozvolněné úvody byly charakteristické pro celé vystoupení a byť tabla zbožňuji, touto muzikou jsem nijak do hloubky zasažen nebyl – prostě mě to nepohltilo.
Bang / Aarset / Kraft / Zach přinesli ponurou zvukovou krajinu v After the Wildfire a připomněli i City Never Sleeps či Fire Dancer ze společného alba Jana Banga a Eivinda Aarseta. Bylo to ryze ambientní, ale upřímně si nejsem jistý, jestli se tahle meditativní hudba hodila do programu ještě za plného světla a zda vůbec je vhodná k živé prezentaci.
Naprostý opak přinesl The Fusion Experience Quartet featuring Dave Weckl, Richard Bona, Mica Lecoq, Ciro Manna. Tady se ukázalo, co znamená „standardně nadstandardní“ fusion – když to mistři umí, šlape to samo. Richard Bona byl vtipný, neustále se dožadoval pálenky na zahřátí a v Skunk Funk od Brecker Brothers nás společně s Wecklem pořádně rozpálili. Bavilo mě sledovat i Dennise Chamberse, který vystoupení kolegů a jistě i kamarádů od zvukaře zaujatě sledoval a spokojeně si pokyvoval hlavou do rytmu. Koncert s účastí Richarda Bony se nemůže obejít bez tradičního rozezpívávání publika (tentokrát s vtipným „don’t stop pálenka“) a zase to fungovalo. Radost z hudby a skvělé výkony všech zúčastněných přinesly doposud asi nejlepší vystoupení festivalu.
Páteční večer pro mě ale definitivně vyvrcholil až s Bushman’s Revenge v sestavě Even Helte Hermansen – elektrická kytara, Rune Nergaard – baskytara a Gard Nilssen – bicí. Měli více než dvě desetiletí na to, aby vytříbili svůj směr a vybudovali si jedinečný hudební jazyk, který je výsledkem neustálého objevování. Vydali již dokonce 11 alb, o to víc mě překvapuje, že jsem tuhle kapelu ještě vlastně nezaznamenal. Inu je načase to napravit… Po předchozí čitelné fusion mi jejich občasná abstrakce a drobné „rozbíjení“ přišly náramně vhod. Je to power trio jak řemen, které se nebojí přejít od jemných poloh k pořádnému rockovému nářezu. Naživo fakt super, mrkněte na video!
Štítky