Třetí festivalový den vtrhly do Bio Central v Hradci Králové dvě kapely, jež v České republice vystoupily zcela poprvé. A byl to, řekněme, intelektuální i živočišný zážitek, jakých nebývá často…

Jako první přišlo na pódium vskutku internacionální septeto Ziv Taubenfeld´s Full Sun z Amsterodamu. Pokud je vám povědomé jméno lídra a zakladatele souboru, pak vězte, že na Jazz Goes To Town izraelský basklarinetista a skladatel Ziv Taubenfeld zavítal před dvěma lety s úderkou Kuhn Fu; ta ovšem hraje poněkud jinou hudbu. Tento jeho široký ansámbl pracuje s notovými a grafickými partiturami, a to skrzevá řízenou i spontánní improvizaci. Však v něm hrají takoví borci, jako vpravdě legendární americký saxofonista Michael Moore, britský kontrabasista Olie Brice, argentinský pianista Nico Chientaroli, portugalský trumpetista Luis Vicente a dva přední nizozemští muzikanti, trombonista Joost Buis a bubeník Onno Govaert. Úvodní dvě unikátně budované kompozice byly věnovány zajímavým osobnostem avantgardní hudby. Koncert otevřel dřevný, nervní, avšak nesmírně citlivý a ani trochu uzurpátorský free-jazz, přibližující odkaz dánsko-americké legendy Johna Tchicaie (mimochodem 8.října to bylo 7 let, co tento spoluhráč Johna Coltranea a Alberta Aylera odešel hrát do nebeské kapely), po ní následovala minimalismem a soudobou vážnou hudbou prosycená skladba dedikovaná americkému solitéru Moondogovi. Přiznám se, že jsem si rozechvěle lebedil. Ansámbl svůj koncert posléze gradoval, což obecenstvo kvitovalo s povděkem; přece jenom začalo být dění na pódiu srozumitelnější a nabývalo na razanci. Přesto neopustili schopnost tvořit pozvolné a dynamicky proměnlivé zvukomalby, drásané brutálně rozvolněnou či rozlámanou rytmikou a erupcemi free-jazzových sól či různých kombinací nástrojových hlasů, jež se překřikovaly, přely se, hádaly i občas splynuly v milostné témbry či bezmála bigbandové sazby. Do takto strukturované hudby se pak naprosto přirozeně a organicky začlenily také hudební vlivy zdánlivě mimo hájemství avantgardy, jako hudba z Blízkého východu, neworleánská dechovka a blues. Zmiňovat se o šťavnatých, strhujících i niterných sólových chorusech by bylo štěkotem na měsíc…

Poprvé (a pouze na JGTT) se u nás představilo americké trio Digital Primitives. A kdo z našinců u toho nebyl, jako by nežil! Dvě černé legendy jazzové avantgardy a jeden běloch, původem Izraelec, přítomné publikum zvedali z pohodlných sedadel. Jejich třaskavý koktejl free-jazzu, bopu, gospelu, blues, bluegrassu a africké tradiční hudby byl strhující, omamný a životodárný. Kdyby místo saxofonu zněla trubka, připomínalo by to ty nejlepší nahrávky tria CoDoNa blahé paměti. Třiasedmdesátiletý frontman Cooper-Moore, vůdčí duch nezávislé newyorské scény, střídal tradiční africké nástroje (flétna, mouth bow, diddley bow) s vlastnoručně vynalezeným bezpražcovým banjem. Také zpíval a deklamoval černošské mantry o lásce k ženě a k ženě-hudbě, o štěstí a životě. Za bicími seděl Chad Taylor, urputný drtič (v muzikantském světě se takovým bubeníkům říká řezník), ale citlivý až k dojetí; konečně jsem mohl vidět toho, kdo hrál s takovými velikány, jako Pharoah Sanders, Marc Ribot, Peter Brötzmann, Derek Bailey či Malachi Favors. Vykouzlil také efektní minimalistický part na kalimbu. Na tenorsax válel Assif Tsahar, jenž má v portfoliu taková jména, jako Cecil Taylor, Mat Maneri, Hamid Drake, Rashied Ali, John Tchicai a Ken Vandermark. Mám k tomu ještě něco dodávat? Snad jen to, že jejich set byl vzácně vyrovnaný; emoce se střídaly, duše a těla byla ve vzácném souladu, navzdory náročné hudbě jsme se všichni vespolek výborně bavili a nasávali naději v lidskost bez ohledu na původ, barvu pleti a hudební vkus..

Právě proto u nás potřebujeme takové festivaly, jakým je Jazz Goes To Town!

(autor foto: Ester Šebestová)

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..