Druhý ročník setkání hudebních profesionálů JazzBus v Košicích se uskutečnil ve dnech 17. a 18.srpna v prostoru Kasárne/Kulturpark. Jak známo z loňského reportu, za tímto showcase stojí label Hevhetia, tudíž navýsost osvícený vydavatel Ján Sudzina. Do východoslovenské metropole dorazila třicítka promotérů, publicistů a umělců nejen ze Slovenska a České republiky, ale též z Polska, Ukrajiny, Chorvatska, Izraele, Anglie, Francie, Litvy a Číny. Hlavní program sestával ze showcase, kdy se představilo šest uskupení, která tak propagovala svá alba vydaná v poslední době na značce Hevhetia. Oba dny zaplňovaly také intenzivní diskuse, přednášky i ukázky aktuálních trendů v Hi-Fi technice a akustice. Zvláště inspirující byla přednáška izraelského hudebního publicisty polského původu Adama Barucha pod názvem „Role hudební kritiky v digitálním světě“. Byly též otevřeny dvě fotografické výstavy. První pod názvem „Komu patří jazz?“ s fotografickými portréty jazzových velikánů žilinské osobnosti Ivana Kellyho Köhlera. Druhá představuje mezinárodní soutěž Jazz World Photo, již zahájil jeden ze spoluzakladatelů Tomáš Katschner. Ale pěkně popořádku…
Sto much, 18 let, 250 alb, světová premiéra
V sobotu 17.srpna nás přivítala ve venkovním prostoru Kulturparku snídaně v trávě, okořeněná živou hudbou části skupiny Sto múch, jíž právě vyšlo eponymní album na značce Hevhetia. (Samozřejmě přinesu v brzkém čase recenzi nového alba.) Klávesák Juraj Haško a retrokrásky Lucia Žiaková a Marcela Cmorejová pomohli zcela uvolnit atmosféru zvláště těm, kteří tady byli poprvé, takže po několika minutách byli všichni do jednoho na té samé vlně.
Představeno bylo též nové album Československého komorního dua se skladbami pro housle (Pavel Burdych) a klavír (Zuzana Berešová) Antonína Dvořáka a Eugena Suchoně, přičemž Suchoňova „Fantazie a Burleska, op.7“ se na hudebním nosiči objevuje zcela poprvé!
Vydavatel Ján Sudzina pak v krátkosti zrekapituloval historii labelu Hevhetia. Stačí uvést dvě čísla: za 18 let existence vyšlo pod značkou oné typické vlnovky (zvuková sinusoida při nahrávání) na 250 titulů! Také koncertní činnost pod hlavičkou vydavatelství nabírá rok od roku na obrátkách. Letní hudební festival Hevhetia letos již takto otevírá slovenským posluchačům svět kvalitní hudby osm let, navíc do Košic již druhým rokem (10. – 15.září) zavítá polský festival Voicingers, který vznikl v roce 2008 ve městě Źory; jeho uměleckým ředitelem je jeden z nejlepších evropských jazzových zpěváků Grzegorz Karnas. A pátým rokem se Hevhetia prezentuje na sérií přehlídek v Budapešti, Paříži a slezském městě Tarnowskie Gory.
Jazz patří nám!
Otevření výstavy „Komu patří jazz?“ byl fotograf Ivan „Kelly“ Köhler osobně přítomen. Spiritus agens jazzového (a vůbec kulturního) dění v Žilině představil jen malou část z 1.800 velkoformátových fotografií, jež dosud nafotil od 60.let. V tomto průřezu ožili takoví velikáni jazzu, jako třeba Louis Armstrong, Duke Ellington, Miles Davis či Ella Fitzgerald.
Poté proběhla v angličtině přednáška ředitele slovenského Fondu na podporu umění Jána Kovalčíka na téma „Proč je dobrá státní podpora hudby?“. V letošním roce je pro všechna kulturní odvětví tímto Fondem vyčleněno cca 22 miliónů eur. Zde je pro zajímavost kompletní dotační struktura, již si slovenští hudebníci a organizátoři vesměs pochvalují, jak jsem měl možnost zaznamenat.
Zavzpomínalo se též na časopis Hudba. Byť tento čtvrtletník vycházel díky Hevhetii „pouze“ v letech 2006-2009, jeho odkaz zůstal živý. Grafika byla na nadstandardně vysoké úrovni (Karol Hatala a Petr Beňo, jinak dvorní grafik obalů alb). Ale hlavně: psali pro něj výteční autoři, včetně doyena slovenské hudební publicistiky Igora Wasserbergera. A tyto snahy přibližovat dobrou hudbu slovenské veřejnosti i touto cestou, navzdory nepřízni doby, svědčí o víře vydavatele Jána Sudziny ve vítězství kvality nad všeobecnou povrchností vůkol. Že se jeho očekávání nesplnila, není jeho vinou…
Ovšem vydávání hudby pod značkou Hevhetia se přesto svéřepě a (doufám) nezadržitelně rozšiřuje nejen co do žánrové pestrosti (vpád klasické hudby obvzláště vítám), ale též teritoriálně. V posledních letech přibývá nejen projektů polských hudebníků, což je trend od počátku existence labelu Hevhetia, ale také z Francie, Beneluxu a Itálie. A jestliže maďarská hudební legenda László Göz tvrdí, že „budoucnost jazzu je v Evropě“, pak se vydavatelská politika labelu jeví jako osvícená. Tituly se značkou Hevhetia zhusta recenzuji (vesměs tady na Jazzportu) 8 let, a neexistuje jiný label, se kterým mám tu čest, jenž by nevydal (byť jediné) slabé album! Samozřejmě je to můj subjektivní pohled, ale nejsem v něm osamocen.
Soumrak hudební kritiky?
Proto mne a další publicisty (a také muzikanty a promotéry) zajímala přednáška persóny světové hudební publicistiky Adama Barucha, Izraelce s polskými kořeny. Mimochodem jeho vlastní web pod názvem „The Soundtrack Of My Life“ obsahuje jednu z nejpočetnějších kolekci jazzových recenzí na světě vůbec. Téma jeho přednášky, „Role hudební kritiky v digitálním světě“, otevírá vskutku palčivé otázky, jež si dosud pokládal každý z nás jen pro sebe a těžko hledal odpověď. Při přednášce mnohé z nich vyvstaly obvzláště s drtivou naléhavostí, ať už je to rozdíl mezi hudební kritikou a hudební žurnalistikou, objektivitou a subjektivitou, profesionalismem a amatérismem. Ten se hojně objevuje právě v internetovém světě a má za následek, jak uvádí Baruch, tzv. kolaps autority. A netýká se to pouze psaní o hudbě, ale všeobecně – lékaře, filozofy, psychology, sociology, religionisty atd. nahrazuje Google, kde se to hemží nevzdělanými, nezkušenými, nezralými „odborníky na všechno“. A veřejnost jim z velké části věří. Wikipedia je něco jako bible, neexistuje už lež, ale „alternativní pravda“. Vše se časem mění, to je přirozené, ale problémem je rychlost takových změn. Není čas na ně reagovat, takže kvalita je postupně válcována, zadupávána do prachu nicotnosti nezájmem generace, která se již narodila do digitálního světa. V souvislosti s tím vystoupil v diskusi chorvatský publicista Davor Hrvoj, který ale (nevědomky) nakálel do našeho hnízda, neboť poukázal na to, že mladý člověk bez životních zkušeností a bez hluboké znalosti jazzové historie nemůže psát plnohodnotné kritiky. V jistém smyslu má pravdu, často se setkávám s projevy nadšení nad nějakým současným albem ve stylu „To je bomba! Něco úplně nového!“, a přitom to už hrál někdo před čtyřmi, pěti desetiletími. Ale taková (cosi jako) recyklace je nutná pro zrod každé následující generace posluchačů. Hrvojovi se dostalo jednoduché, ale o to pádnější odpovědi: to bychom tedy podle jeho „logiky“ dnes nemohli psát o Mozartovi, Beethovenovi, natož pak o Bachovi…
Vítejte ve světě jazzové fotografie!
Poté jsme byli svědky otevření výstavy Jazz World Photo, která už má za sebou pouť dokonce až na Manhattan. Čtenáři Jazzportu o této mezinárodní fotografické soutěži již vědí, psali jsme tu o ní od jejího zrodu. Mimo jiné také prostřednictvím rozhovoru se spoluzakladatelem Patrickem Markem. Letošní ročník, v pořadí šestý, obeslalo již 353 fotografů ze 43 zemí, což je bezmála trojnásobný, respektive čtyřnásobný nárůst oproti prvnímu. Kromě fotografů z Evropy soutěž zaujala také autory v Mexiku, Kolumbii, Kanadě, Japonsku, Jížní Koreji či na Kubě. Košická výstava obsahuje třicítku nejlepších snímků z ročníku 2017 a otevřel ji další z duchovních otců JWP Tomáš Katschner (hlava trutnovského festivalu Jazzinec, na němž jsou vyhlašováni vítězové). Zde si můžete prohlédnout vystavené fotografie.
Od Hi-Fi přes Antik k živému muzikantovi
Odpoledne jsme mohli navštívit program AudioFeel, kde odborníci prezentovali nejsoučasnější trendy v Hi-Fi technice a úpravě domácí akustiky, a kde jsme mohli po oba dny až do 22.00 průběžně poslouchat muziku především z vinylů, diskutovat, ptát se na rady třeba ohledně čištění desek apod.
V novém pavilonu November jsme s tlukoucím srdcem v HEVHETIAntiku objevovali (a nadšeně kupovali) lahůdková CD, LP, DVD a knihy s hudební tématikou doslova za hubičku. Zastoupeny tam byly tituly i takových labelů pro fajnšmekry, jako ACT, Winter&Winter, Leo Records, Tzadik, Cuneiform, RéR či Black Saints! A zde jsme se také mohli setkat s jedním ze stěžejních umělců vydavatelství Hevhetia, polským pianistou Pawlem Kaczmarczykem. Byť letošní novinka „Kaczmarczyk vs Paderewski: Tatra“ (inspirovaná „Albumem tatrzańskie“ z roku 1884, obsahující klavírní skladby polského klasika Ignacyho Jana Paderewského), nevyšla na této značce, předchozí alba „Something Personal“ a „Wars/Kaper DeconstructiON“ patří ke skvostům v portfoliu košického labelu.
Showcase 1 – 3 + bigbandový nářez!
A pak již vypukla přehlídka souborů, jež vydala na Hevhetii vesměs aktuální alba. Jako první na 40 minut opanovalo pódium polské kvinteto Mów. Představilo debut „Historie zebrane“, který sice vyšel již před rokem, ale na loňském showcase kapela chyběla. Původní kvarteto již nastálo posílil nesmírně talentovaný kytarista Kuba Mizeracki. Gró kvinteta tvoří dvě půvabné ženy: klávesistka Aga Derlak a zpěvačka Anna Bratek. Mezi nimi přeskakují jiskry, navzájem se doplňují, kongeniálně střetávají, a zároveň obalují pop-jazzové písně neobyčejným šarmem. Kapela se nebojí ale ani rockového drajvu, funkového odvazu i tanečnosti r´n´b; také instrumentální sóla jsou na patřičné výši – vedle piana a kytary se nenechají zahanbit ani bicí (Adam Wajdzik).
Francouzské trio Nebula Machina patří k nejvýraznějším novým přírůstkům do stáje Hevhetia. Jeho nedávné album „Vento nebbie torrenti“ dosáhlo na Jazzportu téměř plného počtu recenzentských procent. Na malé časové ploše, během tří skladeb, dokáže trojlístek instrumentalistů se zkušenostmi z interpretace staré i soudobé vážné hudby vytvořit až mysteriózní prostor, do něhož se postupně noří free-jazz, neidiomatická improvizace, témbrová i spektrální hudba. Když si kontrabasistka Leïla Soldevila, jež tvořila s tělem nástroje jednu bytost, vzala do ruky smyčec, jakoby mi vpíchla do žil drogu slasti. Trumpetista Jérôme Fouquet skrze svůj nástroj prskal, cumlal, brumlal, plival, s dusítkem vypravoval, občas se vztekal a vše vůkol hrotil. Ugo Boscain, hrající na kontrabasový klarinet, připomínal bublající i chrlící sopku. Úžasný set!
Třetí vystupující kapelou bylo Pavel Morochovič Trio, čemuž jsem byl navýsost rád. S novou posilou na postu bubeníka (místo Martina Valihory), kterou je nizozemský Neil van der Drift, a samozřejmě s basákem Jurajem Griglákem, zahrálo tři kompozice z výtečného alba „Awakening“. To sice vyšlo již v roce 2015, ale v nové sestavě jsme hudbu tria mohli takto slyšet poprvé. Ovšem nechyběla autorská bubeníkova skladba „New York City“, jež avizuje připravované nové album. Z Morochovičova tria se bohudík nevytratila ona až drtivá energie, se kterou dokáže pomocí minimalistických postupů vygradovat až do nebes i zpěvně melodickou baladu.
Večer zakončil regulérní koncert krakovského studentského orchestru BigBand Malopolski pod taktovkou Ryszarda Krawczuka. Jeho loňské živé album „Live At Mlyn Jazz Festival II.“ jsem pochvalně recenzoval. Hostoval tam černý nizozemský raper (původem z Guyany) Andy Nivalle, jenž na košickém showcase dostal ještě větší prostor. Střelbu z rapového kulometu střídal s beatboxingem, kterým plnohodnotně nahrazoval scratching. Bigband perfektně šlapal, všechny sekce byly vyrovnané, tudíž frázovaly šťavnatě, mladíci vystřihli výtečná, protože překvapivě vyzrálá sóla, jež zaslouží respekt…
Za mučednicí čistoty
Neděle 18.srpna byla zprvu ve znamení procházky Košicemi. Samozřejmě nesměla chybět Katedrála sv.Alžběty Durynské, která je největší gotickou sakrální stavbou na Slovensku, a zároveň nejvýchodnější gotickou katedrálou v Evropě. Když jsem tu byl vloni, schylovalo se k významné události – blahořečení Anny Kolesárové. K tomu došlo zakrátko poté, 1.září. Této dívce bylo 16 let, když 22.listopadu 1944 přes její vesničku Vysoká nad Uhom procházela vojska Rudé armády. Při prohlídce domu vešel opilý sovětský voják do sklepa pod kuchyní, kde se dívka skrývala s rodinou (bez matky, ta jí zemřela šest let předtím). Otec požádal dceru, aby pro vojáka připravila něco k jídlu, ale ten začal dívku obtěžovat a naléhal, aby se mu oddala. Ona se bránila, nepodvolila se ani pod hrozbou zastřelení. Vytrhla se mu z hrubého objetí a utíkala pryč. Voják vypálil dvě rány. Anna zemřela se jmény Ježíše, Marie a Jozefa na rtech. Byla pochovaná druhý den tajně pozdě večer, a bez kněze. Pohřební obřady proběhly až o týden později… Dnes je mučednicí čistoty a patronkou čisté lásky.
Přes výstavy moderního umění k Fujakovi
Zhlédli jsme také čtyři výstavy s moderním výtvarným uměním. V Kunsthalle probíhá výstava slovenského umělce ruského původu Ašota Haase s opticko-geometrickými díly. Jde o jedinečné spojení sochařských přístupů, sklářských hmot a elementárních geometrických forem. Výstava tedy přináší průřez jeho aktuální tvorbou za poslední desetiletí, a to v celé šíři jím použitých přístupů a materiálů: sklo, plexisklo, hliník, světlo, serigrafie, zvuk apod.
Ve Východoslevenské galérii jsme si prohlédli se zasvěceným průvodním slovem Miroslava Haĺáka, jinak kurátora vídeňské Österreichische Galerie Belveder, souhrnnou výstavu František Foltýn – Od košické moderny k pařížské abstrakci. Na ni navazuje kolektivní výstava Košická moderna – Člověk a město / sociálně-kritická vlna. V podzemních prostorách je instalována komornější výstava Laco Teren – Putující duše.
Od 11.00 byly prostory Kasarne/Kulturpak otevřeny všem, kteří měli zájem opět o prezentaci Hi-Fi techniky, poslech vinylů, o neformální setkávání s umělci. Nesmírně zajímavá byla prezentace nahrávek Jula Fujaka samotným tvůrcem. Čtenářům Jazzportu jistě netřeba tohoto nonkonformního hudebního tvůrce představovat, psal jsem o něm již několikrát; naposledy v souvislosti s vydáním pozoruhodného alba „Hudobné happeningy“ s Mariánem Vargou. (Fujak mi poskytl rozhovor, který se na Jazzportu brzy objeví.)
Showcase 4 – 6 + strhující Folwark
Nedělní showcase odstartoval strhujícím setem slovenský kytarista Miloš Železňák, a to v duu s bubeníkem Jozefem Krúpou (Andy Belej Band, Kubo Ursiny/Provisorium). Ve třech improvizovaných kompozicích opět prokázal, že je výjimečným instrumentalistou stírajícím hranice žánrů. Mísí jazzovou kytaru s živou elektronikou, rozezpívává ji i nechá bouřit a lkát. Do volně proudícího proudu vetkává prvky soudobé hudby (preparace kytary), jazz-rocku, psychedelie, bopu, swingu. Krúpa jej doprovází nesmírně citlivě a organicky. Železňákovo prozatím poslední album pro Hevhetii, „Miloš Železňák, Anna a Vtáčiky“, mně učarovalo. Těším se na nové!
Polský Backspace (Augmented), takto rozšířený na trio, nakládá s živou elektronikou s ještě větší vervou. Jeho koncertní set sestával z materiálu z jejich čerstvého alba „AD_DA“ (budu vbrzku recenzovat), jenže polovinu času jsem měl dojem, že teprve hledají ten správný tvar. Elektronické křeče původního dua, akordeonisty Zbigniewa Chojnackého a houslisty Lukasze Czekaly, vyrovnával soustředěnou improvizací trumpetista (kornetista) Marcin Albert Steczkowski. V závěrečných dvaceti minutách se pak z pódia tvrdošíjně řinul klokotavý, drásavý i drásaný free-jazzový proud, který se místy sléval v dronovou plochu, jindy v elektroakustickou změť nad pochodovým rytmem. A to bylo pak ono! Ostatně Chojnacki je výtečným akordeonistou, jakých není v Evropě mnoho; dokazuje to třeba na albu vokalistky Anny Gadt „Renaissance“…
Také italský Francesco Bruno 4tet vydal na Hevhetii čerstvé album. Zove se „Blue Sky Above the Dreamers“ (recenze nebude chybět). Vedle lídra, kytaristy a autora veškerého repertoáru Francesca Bruna se v Košicích představil též pianista Pierpaolo Principato, bubeník Alessandro Marzi a baskytarista Fabrizio Cusco. Hudba kvarteta vychází z jazzové tradice, především hardbopu. Nechává jej sytit kontrastními emocemi, které se prudce střídají, a to i v nostalgických baladách, jež dokáže se středomořskou vášní exaltovat k vyvrcholení.
Finále večera proběhlo ve znamení koncertu polského souboru Szymon Klima Quintet a jeho projektu „Folwark“. Stejnojmenné album jsem ocenil plným počtem recenzentských procent a řadím jej mezi nejlepší evropská jazzová alba posledních let. V Košicích hrál klarinetista Szymon Klima také premiérově na basklarinet, což estetiku jazzově přetaveného polského folklóru přiblížilo někam k americké jazzové avantgardě šedesátých let. Vyznamenali se ovšem všichni členové kvinteta. Tenorsaxofonista Darius Rubinowski místy cedil free-jazzovou krev, ale dokázal být i rozmáchle lyrický. Kytarista Jakub Mizeracki naproti tomu rockově přitvrzoval i hrát melodicky, dokonce s countryovou příchutí (když použil bottleneck). Rytmika ve složení Bartosz Chojnacki (kontrabas) a Przemyslaw Jarosz (bicí) jela na atomový pohon, přičemž se bubeník utrhl i k dechberoucím sólovým partům. Uff!
Košicím díky Hevhetii jazz navýsost sluší! Východoslovenská metropole zůstala tak nadále výstavním městem evropské kultury. Nevaří se tu už „pouze“ slovensko-polsko-ukrajinská jazzová krmě jako v počátcích – košický tyglík se změnil v kotel vroucích ingrediencí z celé Evropy…
JazzBus se z Košic rozjel do polského města Źory. Ale to až příště…
(autor fotoreportu: Veronika Židová)
