A nejen mezi sebou, i s publikem. „V současném světě propojení příliš dobře nefunguje, nás všechny ale spojuje hudba,“ uvedl legendární kontrabasista koncert 17. března 2026 ve velkém sále pražské Novoměstské radnice. Souznění zavládlo doslova hmatatelné.
Vystoupení nemohlo duo zahájit víc symbolicky než titulní skladbou společného alba United, „kterou napsal můj kamarád a náš společný hrdina Wayne Shorter“, jak uvedl Holland. Basista si vzal i první slovo v medově plném rozvedení tématu s hebce vedenými glissandy. Kytarista se na chvíli zadumal, jen tak potěšeně naslouchal parťákovi, a pak se dokonale hladce napojil na feeling i ony glissanda pomocí bottle-necku. Riziko „disonancí“ při souhře dvou mezi notami neurčitě klouzajících melodických linek? Při takové shodě timingu a citu pro nápěv okamžitě eliminováno.
Holland ještě krátce připomněl vznik dua: „Spolupracovali jsme spolu dříve v několika projektech, třeba Aziza s Chrisem Potterem a Erikem Harlandem. Natolik mě hraní s Lionelem bavilo, že jsme si řekli, proč to nezkusit ve dvou? Tak tady jsme!“
Následující Celebration rozehrál naopak Loukeke a nabídl prostor k ponoru basistovi. Uplatnil tu naplno svůj typický perkusivní styl hry, zdůrazněný ještě příklepy prsty na snímač kytary. Konkrétně kytary sedmistrunné (ladění D – A – D – G – H – E – A) pololubové, kombinující elektromagnetický snímač se snímačem kontaktním. Perkusivní efekty občas Loueke decentně přidával i „na pusu“. Nad tím vším se Hollandův kontrabas snadno a přirozeně měnil v sólový nástroj.
Loueke je také intuitivní zpěvák. Vokální koloratury občas, stejně jako zvuk kytary, zmnožoval pomocí „krabiček“, typicky využíval harmonizér a delay. V Celebration tak z kytary díky propojení oktavéru a zpoždění dostal zvuk připomínající drnkání na africkou mbiru. O plnost a barevnost soundu dua tak bylo postaráno víc než důkladně. Kytarista to ovšem se zvukovými efekty chvályhodně nepřeháněl, jen občas decentně přisypal příslovečného šafránu.
O kompozici Yaounde N’Dole, další s výrazným dotekem západoafrických inspirací (i když ty pro tvorbu beninského rodáka logicky platí jaksi plošně), kytarista prozradil, že je poctou nejen kamerunskému hlavnímu městu, ale také tamnímu jídlu a restauracím. „Rád jím,“ přiznal, co na něm záviděníhodně není vidět. Skladbu samotnou pak servírovali hned dva špičkoví šéfkuchaři.
Ještě předtím ale Loueke vrátil poklonu Hollandovi: „Když hraju se svým dětským hrdinou, nemůžu tomu věřit. Je to hodně zaměstnaný chlapík, najít termíny pro turné byla fuška. Jsem tak šťastný, mám pocit, jako kdybych lítal!“ prohlásil a pantomimicky s roztaženýma rukama odplachtil na kraj scény. Moderování a lehké vtipkování přitom nijak nenarušilo plynulost hudby.
Do kompozic Humanism a Stranger In A Mirror vložil Loueke nenásilnou moralitu. „Proč jsem napsal Stranger In A Mirror? Napadlo mě, že než začnete někoho soudit, kvůli čemukoliv, třeba jen kvůli jeho národnosti, podívejte se nejdříve do zrcadla. Takhle jednoduché to je.“ Holland přizvukoval: „Skladbu Stranger In A Mirror miluju!“ A dokázal to dalším procítěným sólovým intrem, vyšvihnutým přehledně a libozvučně od nejhlubších tónů po zazvonění flažoletů.
Kytarista prozradil také inspiraci funkově hybného kusu Hideland, který by publikum snadno roztančil, nebýt koncert na sezení. Jde o apel směrem k přetechnizované společnosti. „Než se ponořit do počítače a virtuálních světů, je lepší užívat si krásu přírody.“ Zrovna na téhle skladbičce bylo nápadně znát, jak se hudba dua za dva roky od vydání alba United (2024) proměnila. Zatímco ve studiové verzi jde hlavně o prolínání členité basové linky se sólovým „třepotáním“, tentokrát Loueke svoji hru zjednodušil a zprůzračnil a na pódiu zdůraznil akordy a rytmus, vtahující posluchače do děje.
Holland zase s úsměvem vysvětlil původ zvláštního neologismu Tranxit: „Hodně cestujeme, a tak jediná dvě slova, podle kterých se občas musíme řídit, jsou transit a exit,“ uvedl skladbu záměrně nervní, riffově odsekávanou, rozvrkočenou, skutečně evokující dav spěchající letištní halou. Ve střední části oba hráči působivě přešli na čistě perkusivní hru a vyťukávali chvatný rytmus na korpusy nástrojů.
Tranxit měli pánové naplánovaný jako závěr hlavního bloku, po dlouhém aplausu ale nemohli vynechat přídavek. „Přece vás nenecháme odejít domů s tak dramatickou skladbou v hlavě,“ konstatovali a spustili na uklidněnou velebnou baladu Life Goes On. Opět ji dali chvályhodně hodně jinak než ve studiové verzi. Loueke místo vybrnkávání hlavní melodické linky a rozložených akordů zvolil pro vedení nápěvu bottle-neck a zdůraznil tak bluesový feel.
Dave Holland a Lionel Loueke samozřejmě nezahráli zásadně jinak než tak, jak je známe z předchozích návštěv v jiných projektech. Přesto šlo o mimořádné vystoupení. Výjimečné totiž bylo právě souznění v rovnoprávném a harmonickém dialogu, kdy se nehrálo na to, že jeden z pánů je „legenda“ a druhý zase „autor“ (krom úvodního Shorterova motivu napsal všechny písně a témata k improvizacím Loueke), nehledě na rozdíl generační. Dva mistři se prostě radovali, jak se jejich hra krásně potkává, a přenesli pocit pohody a souladu na posluchače. Jeden z koncertů, na jaké se nezapomíná už díky atmosféře. Nehledě na fakt, že pódiové setkání dvou velmi vytížených hudebníků, zaměřených na řadu dalších projektů, se nemusí opakovat.
Štítky