Kdybychom měli popsat vystoupení nigerijsko-jihoafrické superskupiny Afro4, odehrané 3. června v historickém sále pražské Novoměstské radnice, pouhými třemi slovy, zněla by třeba takto: Milé, pozitivní, bezprostřední. S tím, že vrcholná kvalita muziky a interpretace byla samozřejmostí.
Samotná hudba zlehka plula mezi současným jazzovým mainstreamem, ohlasy fusion a stále rozvíjeným dědictvím africké polyrytmiky a melodiky. Čtveřice brilantních hudebníků přitom dokázala elegantně střídat i spojovat kultivovaný, sofistikovaný přístup s živelností. Typicky hned v úvodní skladbě Drinking From The Well: Zpočátku tajemné, přemýšlivé, snivé, s promyšleně vystavěným aranžmá a precizně sezpívanými vícehlasými vokály, kterou ovšem její autor Luyanda Madope během improvizace „překlopil“ do radostné euforie. Až sám musel, nabitý hráčskou energií, spontánně vyskočit ze stoličky a dohrát sólo na piano vestoje.
Mimochodem, vokály. Zvuk Afro4 byl „na kvartet“ mimořádně pestrý nejen proto, že Luyanda Madope střídal klavír se syntezátorem v decentních rejstřících (většinou elektrické piano či tiché varhanní podkresy) a Victor Ademofe trubku i křídlovku občas lehce „prohnal“ zvukovými efekty a vedle dechů se věnoval i sadě perkusí. Všichni čtyři hudebníci jsou také výtečnými zpěváky, a jejich hlasy se k sobě výtečně hodí. Bubeník Wale Adeyemi se staral o bas, zatímco baskytarista, kapelník a vůbec tahoun kapely Bright Gain těšil sytým, ohebným, oduševnělým zpěvem v tenorových polohách.
Po autorském úvodu sáhli muzikanti po slavné melodii Afro Blue, ale samozřejmě pojali standard hodně po svém. Ademofe ho uvedl sólem na talking drum, hecován Madopeho výkřiky a hvízdáním. Následoval ponor do motivu v nezvykle volném tempu, a do střední části zapletli muzikanti vlastní kus Dream Of A Land. V ten moment hudba freneticky nabrala na dynamice. Euforii pak opět vystřídalo zklidnění s Ademofeho autorskou baladou Odidere, nesenou vzletným, vznešeně melodickým motivem trubky.
Silnou zbraní Afro4 byl také smysl pro humor. Milostnou baladu Malaika (proslavila ji Miriam Makeba) uvedl Gain věnováním „všem našim manželkám“. Načež se Madope ohradil, že on je single. A Gain ho okamžitě „odpálil“ (jistě připraveným a na koncertech opakovaným, ale o nic méně zabírajícím) fórkem: „Takže tě tu písničku necháme zazpívat.“ Madope píseň, samozřejmě po odeznění smíchu publika, podal opravdu procítěně.
„Vážným“ vrcholem koncertu, co se hloubky prožitu týče, se ovšem stala Gainova hymnická, na jednoduchém basovém riffu vystavěná (ale košatě rozvíjená) kompozice Theban Legion (The Martyr’s Song). Autor ji uvedl krátkou úvahou o potřebě lásky „nejen k rodině, komunitě, svému lidu, ale tak postupně až k celému lidstvu“. A působivou píseň dozpíval v kleče, s pokorně skloněnou hlavou.
Samostatnou kapitolou pak byla mistrovská Gainova sóla na šestistrunnou baskytaru, umožňující hru ve vyšších, barytonových rejstřících. Sóla neagresivní, jemná, zpěvná, nápaditě melodická. Nepostrádající střelhbité běhy a kaskády tónů, podané ovšem „měkce“, nepředvádivě, se zdánlivou snadností.
S latinou Sweet Mama nálada opět gradovala od přechozího dojetí k euforii a diváci se nechali rozezpívat. Když poté čas pokročil k poslednímu kusu, prohlásil Gain, že je ctitelem demokracie a nechal kapelu vybrat. Pochopitelně šlo o další legrační odlehčení, protože Ademofe se hned začal naoko hádat: „Já hraju na trubku a na perkuse, mám tedy dva hlasy.“ Byl opět na oko odkázán do patřičných mezí a konkurs „vyhrála“, určena samozřejmě kapelníkem, skladba Nterini z repertoáru malijské písničkářky Fatoumaty Diawara. Pochopitelně v jazzové úpravě. Čirá radost a euforie. Ovšem s vážným podtextem, pokud víme, že tato píseň je věnována migrantům, kteří jsou donuceni opustit svůj domov kvůli nesnesitelným podmínkám.
K přídavku v podobě Adeyemiho kompozice Agbajowo se Afro4 nechali vylákat bouřlivým aplausem. Do úvodního bubenického sóla pak zbytek kapely na jeviště prostě vtančil. Než se pánové chopili nástrojů, chvilku ještě jen tak křepčili, k čemuž strhli i řadu diváků.
Pozitivní „vibrace“ ovšem nekončily s posledními takty přídavku. Po skončení vystoupení čekali v předsálí všichni čtyři muzikanti na odcházející publikum, podávali si s lidmi ruce, rozdávali promo CD, povídali si, osobně se loučili. Žádné hvězdné manýry, jen přirozená komunikativnost, otevřenost a radost ze společně sdíleného prožitku hudby.
Fotky: Ondřej Šimek
Štítky