Svrchovaně stylová, uhrančivá zpěvačka (nejen) fada LINA_ a virtuózní španělský pianista Marco Mezquida, hladce překlenující jazz, latinskoamerické žánry, klasické inspirace i třeba flamenco, tohle spojení asi nemohlo dopadnout nezajímavě, natož špatně. Také nedopadlo, spíš se nedostává slov chvály. Koncert 5. května v pražské Novoměstské radnici končil opakovanými ovacemi vestoje.
Oslavy Světového dne portugalského jazyka (který UNESCO vyhlásilo právě na 5. května) v podobě koncertů cyklu Jazz Meets World se zřejmě stávají příjemnou tradicí. Stačí připomenout výtečné loňské vystoupení Cristiny Branco a Joãem Paulem Esteves da Silvou.
I letos byla oslava v podání Liny Cardoso Rodrigues a Marca Mezquidy stejně „dech-i-srdce beroucí“. A samozřejmě stále sympaticky komorní, prostá pompy, a vlastně i téměř neformální, ač v úvodu došlo na krátký (milý) oficiální proslov v režii Institulo Camões Praga. A také otevřená. Nebyl například důvod, aby LINA_ nezařadila do ódy na portugalštinu i dvě písně ve španělštině El Rosario de mi Madre a No Volveré. Po té první se Marco Mezquida spontánně chopil mikrofonu a nešetřil chválou, jak skvěle LINA_ dělá cokoliv, na co sáhne (měl naprostou pravdu), včetně brilantního ovládnutí španělštiny. A ta druhá patřila mezi přídavky, které okamžitě vyhecovaly sedící publikum, aby spolu s bouřlivým aplausem provedlo vztyk.
Oslava portugalštiny ovšem pochopitelně dominovala. Stejně jako na loňském prvním společném albu dua, pojmenovaném jednoduše O Fado, ze kterého pocházela většina repertoáru koncertu. A z předchozí Lininy desky Fado Camões (2024) zákonitě došlo na zhudebnění veršů portugalského národního básníka Luíse de Camões, jehož jméno ostatně Pražské portugalské centrum nese. Konkrétně v podobě písně Se de Saudade Morrerei ou Não.
Zároveň však jsou LINA_ i Marc Mezquido natolik novátoři, ač ovládající a ctící tradici, aby zároveň naplňovali koncepci cyklu Jazz Meets World. Už zpívat fado s pianem není zrovna tradiční, i když v posledních letech nejde o žádné tabu. U toho ovšem dvojice nekončila. Nebála se například ke známé melodii Fado da Defesa (původně ji napsala aristokratka a zpěvačka Maria Teresa de Noronha) aktualizovat text. A vůbec vstupovat do žánru autorsky moderně a s žánrovými přesahy. Právě ve Fado da Defesa navíc Marco dokonale předvedl svoji všestrannost v netradičních hráčských technikách, kdy rukama na strunách v korpusu klavíru dokázal napodobit zvuk dvanástistrunné portugalské kytary – nebo také harfy.
Co umí Marco u piana už sice publikum díky dřívějším pražským koncertům ví, ale pořád jde o nevšední a silný zážitek. Pianista umí hrát rozevlátě i disciplinovaně, „romantizovat“ i pomocí tónů trochu vtipkovat. Vždy s citem pro dejme tomu „klasické pojetí“ krásy a povznášející melodiku, ale nikoliv vyloženě konzervativně. S rozšířenými technikami hry přichází, pokud mu jejich použití připadá účelné. Jako když v Lisboa dos Manjericos klavírem napodobil, díky „ručnímu“ zatlumení strun v korpusu nástruje, zvuk kytary. Hlavně ovšem hrál Marco empaticky „na zpěvačku“, jež měla naopak v Praze (nikoliv v Česku, v minulosti Linu hostily festivaly Folkové prázdniny a Colour Meeting) premiéru.
LINA_ ovládá zázračné umění zpívat tak, že její výraz vyznívá prožitě, osudově i vášnivě, jak se na fado sluší, a přitom nebudit pocit něčeho přehrávaného, příliš patetického a exaltovaného. I když tohle konstatování může vypadat jako protimluv, ve své interpretační opravdovosti a velkém citovém nasazení je LINA_ vlastně svým způsobem sympaticky civilní. Emotivní, jenže zároveň decentní dáma s dokonale vytříbeným vkusem. Vyvažovala dramatičnost s nadhledem, odzbrojující dojetí s vnitřní silou. Uchvátila hned s prvními verši první písně koncertu Não é Fácil o Amor a už o pozornost nepřišla ani na chvíli. O dokonalosti interpretace po stránce technické netřeba mluvit.
Působivost pěveckého projevu pak ještě násobilo jistě co do „choreografie“ vyzkoušené a zažité, ale přirozeně působící chování na pódiu. Jistě, tu tam „velká“ gesta rukama, ale také intimní, důvěrné momenty, jako když si LINA_ s odzbrojující bezprostředností přisedla k Marcovi na jeho stoličku u klavíru. Když se o sebe opřeli, vešli se na ni pohodlně oba. Opora a kontakt v hudbě se tak vizuálně i pocitově doplnil s kontaktem fyzickým. Sdílená důvěrnost se pak snadno přenesla i na diváky.
Pokud jsem zmínil dojem příjemné neformálnosti formálních oslav Dia Mundial da Língua Portuguesa s účastí „oficiálních osobností“, sympaticky nekorektně ji podtrhl v závěru koncertu Marco. Když decentně ohlásil, že mají k dispozici CD, „kdyby si chtěl někdo hudbu dnešního večera přenést domů… tedy pokud ještě máte ten fuc*ing CD player“. Zjevně šlo o kouzlo nechtěného, ale pianista se španělským temperamentem postaral o dokonalé odlehčení.
O ovacích vestoje už byla řeč, publikum si jimi doslova vynutilo (a duo rádo a s dojetím nevyhovělo) hned tři přídavky. Z toho minimálně jeden neplánovaný, jak prozradila komunikace zpěvačky s pianistou. A později i pohled do setlistu, který měl Marco položený na klavíru a kde chyběla položka Canção Longe neboli Ó meu bem, se tu te fores z repertoáru portugalského písničkáře Josého „Zea“ Afonsa. Patřičně vášnivě podaná.
Ač astronomicky stále ještě jaro, žhavé subtropické léto bylo najednou tady se vší parádou.
Štítky