Auditorium Jean-Pierre Miquel, Vincennes (Paříž), 30. ledna 2025
TRIO AYMERIC AVICE / LUKE STEWART / CHAD TAYLOR
Francouzský trumpetista Aymeric Avice představuje během dvou desetiletí své kariéry originální syntézu jazzu, noise, progresivního rocku a mimoevropských vlivů. Jeho trio s americkými hudebníky Lukem Stewartem (basový virtuóz a člen avantgardních formací jako Irreversible Entanglements) a Chadem Taylorem (bubeník z okruhu chicagského undergroundu) vzniklo v rámci tradiční franko-americké spolupráce festivalu Sons d’hiver a kombinuje strukturované kompozice s volnou improvizací.
Spustili pořádný tlak hned v úvodu, až jsem vzpomínal na JGTT a koncert tria Petera Evanse. Pak to rozpustili a Aymeric na zefektovanou trubku vytvořil dost rozbitou a hodně abstraktní pasáž. Chvíli zněl jak lokomotiva a pak třeba přešel až ke švitoření ptáčků. Připravil tak půdu, aby zase najeli do solidního groovu a semkli se. Aymeric troubil jak šílenec a připomínal mi právě již vzpomínaného Evanse (který se mimochodem představil na festivalu den poté). Druhou improvizaci rozjeli s efekty a Luke použil smyčec. Trubka zněla jako vesmírná halucinace a rytmika opět nasadila hypnotický groove. Aymeric si vzal dvě trubky najednou (jedna na čisto, druhá na mikrofon s efektem). Fascinovalo mě, jak se vždycky nádherně dokázali z těch rozbitých abstraktních pasáží sebrat a zase nahodit řetěz. Bouřlivé ovace po zhruba hodinové jízdě a četná zvolání „BRAVO“ byly naprosto zasloužené. Skandovaným potleskem jsme si vynutili přídavek, který byl dalším energickým nášupem. Paráda!
JOKKO
Mezinárodní improvizační soubor Jokko (v senegalštině „propojení“) spojuje pět výjimečných hudebníků: amerického bubeníka Hamida Drakea, švédského saxofonistu Matse Gustafssona, senegalského perkusionistu Dudù Kouatého, francouzského multiinstrumentalistu Simona Siegera a amerického kontrabasistu Luke Stewarta. Tato pětice zkušených improvizátorů, z nichž někteří spolupracovali s legendárním Art Ensemble of Chicago, vytváří unikátní zvukový jazyk, který propojuje africké rytmy, free jazz, experimentální elektroniku a world music do fascinujícího celku.
Jokko začali v úvodu každý po svém. Dudù měl na své platformě neskutečné množství krámů a hraček. Simon začal se zvonečky a Mats to po chvilce zabil. Na baryton saxofon zatroubil tak, že nás div nezvedl ze sedaček. Pak se rozjel rytmický podklad a všichni začali haluzit do velkého hlukového tlaku. Simon se přesunul za klávesy a tahal z nich až nepříjemné frekvence, ale poté se rozjela neuvěřitelná část, kdy to šlapalo jak blázen. Všichni hráli jak o život a do toho Mats troubil jak zběsilý.
Pak se vystoupení zase zvrtlo do perkusivní rozehrávky, kdy všichni jeli nějaký rytmus a vzájemně se doplňovali. Dudù do toho dokonce zazpíval. Mikrofonu se také chopil Simon a rozjel něco na způsob beatboxu od hraní si s dechem až po vysoké tóny a hrdelní zvuky. Při tomto vystoupení se toho dělo skutečně hodně a muzikanti nás nenechali ani na chvilku vydechnout. Po zpěvové vložce se Simon opět přesunul za klávesy a hypnotické, až uhrančivé groovy se střídaly s rozbitými pasážemi. Chvílemi jsem měl pocit, že se jim daří vytvářet geniální momenty. Pozadu nezůstal ani Hamid, který recitoval do vyklidněnějších momentů, které však opět nabraly na obrátkách a hudebníci opět najeli do hypnotického rytmu. V přídavku došlo i na kýbl s vodou, do kterého Dudù namáčel lahve a tyče, které zněly jak flétny a Simon nám ještě zarecitoval. Tak to byl nesmírně vydatný a obohacující večer na jednom z pařížských předměstí v rámci skvělého festivalu Sons d’hiver.
Fotky: Margaux Rodrigues