pátek 13. října 2024, PETROF GALLERY, BIO CENTRAL, PAVIJA´n Pub
František Uhlíř Team nám v krásném prostoru Petrof Gallery předvedli příjemný jazz klasického střihu bez překvapení. Hezky swingovali a zahráli nám průřez Františkovou dlouholetou kariérou a navrch i pár standardů.
The Shape of Jazz to Come vol. 5, tedy rezidenční projekt festivalu, se letos představil již popáté. Sestava Niki Kokkoli – saxofon (GR), Jan Michálek – saxofon (CZ), Jan Bára – kytara (CZ), Miloš Klápště – kontrabas (CZ), Szymon Gąsiorek – bicí (PL) začala značně rozháraně až noisově, dechy do toho posléze vnesly kontrastní jemnost, aby se pod nimi začaly odehrávat apokalyptické zvuky. Pak najednou bubeník uprchl do sálu, saxofonista se schoval za piano, Miloš hrál na baskytaru jak na kontrabas, kytarista si zavázal oči a člověk nevěděl, na co se soustředit dříve. Když se bubeník vrátil zpět za bicí (vzal to nejprve přes piano), tak na chvilku muzikanti našli společný rytmus. Pak na nás najednou zase vybafly elektrické bicí s naefektovaným hlasem a na mě již těch kontrastů bylo příliš. Každou chvíli se dělo něco jiného a já jsem již nebyl schopen vnímat. Přišla ještě vcelku působivá pasáž s mišmašem jazyků, kdy každý člen recitoval nějaký text. Celkově oceňuji odvahu jít až za hranu běžného, ale často to bylo na úkor uposlouchatelnosti a mě toto vystoupení příliš nezaujalo.
Již z názvu ansámblu se dalo tušit, že vystoupení Horse Orchestra bude pořádná konina. Narychlo sehnané nablblé kostýmy tomu chtěly při jejich nástupu na pódium také nasvědčovat, naštěstí však opak byl pravdou a dostalo se nám pořádné dávky poctivé muziky a také spousty nadhledu. Po příjemném groovy úvodu došlo na free haluzení, než se podařilo motor po chvíli zase nahodit a rytmické piano přivedlo muzikanty zpět. Překotný rytmus vedl celou druhou skladbu, kde se naplno rozjely dechy, trubka drtila sólo skoro celou skladbu a tento zdanlivý chaos mi hodně chutnal. Poťouchlý humor při uvádění skladeb kořenil příjemné vystoupení a rozesmátá kapela do nás valila jednu pecku za druhou. Povedeně vtipná předělávka I Got Rhythm od Gershwina měla taky něco do sebe a absurdní humor orchestru musel Čechům sednout. Chorý zpěv do úvodu a pak to nadupali do solidního kvapíku, kdy kadence dechů byla téměř nepříčetná. Další povedenou předělávkou byla Water music pt. 2 Adagio od Händela s opětovně vtipným úvodem a představením trombonisty. V pecce Mister One dokoce došlo na headbanging pianisty, což bylo vskutku k popukání. Taky mi při tomhle vystoupení pořádně cukala palice! Dosavadní vrchol festivalu, ale to ještě měla přijít sobota…
A ještě dojezd v PAVIJA´n Pub, kdy do nás Blues Bond navalili staré poctivé pecky a fláky…
sobota 14. října 2024, SBOR KNĚZE AMBROŽE, Muzeum východních Čech, BIO CENTRAL
Kaja Draksler po úvodním rušivém hluku píšťal naštěstí začala hrát a rozjela solidní Glassovské motivy, které mi evokovaly hudbu ke slavným dokumentům Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a Naqoyqatsi. Hlubokými témbry posléze protkávala repetitivní motivy až do vyklidnění v meditativní pasáži. Navrch přidala i modulované vokály a pak rozpoutala bouři zuřivých zneklidňujících zvuků. Během vystoupení nechala ale i vyniknout čisté varhany, které se krásně klenuly tímto neobvyklým prostorem. Vydařené vystoupení.
Hot Brew nám pěkně zaswingovali třeba pecky od Counta Basieho v krásném prostoru muzea. Dovedli to i hezky našlápnout a pohoda z muziky a muzikantů přímo čišela. Skoro vyprodaný sál si tu energii náramně užíval. Strašně příjemný koncert!
Pak už následoval přesun do Centralu na očekávané vyvrcholení celého festivalu. Amirtha Kidambi nám vysvětlila, co je pro ni jazz, mluvila o tradici, důležitosti v čase a kontextu a zdůrazňovala různé momenty boje za kolektivní osvobození. Velmi angažované songy byly přehlídkou vytříbeného muzikanství, které mě zcela uspokojilo. Third space byla o masové střelbě bělocha co postřílel asiatky, Amirtha pohovořila o orientalismu a o pejorativním nahlížení na lidi z východu a jejich odlidštění. Po rozházeném úvodu kapela nahodila solidní semknutý groove, Amirtha zpívala s harmoniem, celou skladbu budovali a gradovali společně. Skvělý emotivní vokál celé vystoupení po celou dobu povyšoval a hned první skladba se šíleně rozjela a bylo to vlastně hned od začátku úplně boží. Saxofony kvílely, překotné bicí, šílená šlamastika… Farmer song byl o protestech farmářů v Indii, které se jim podařilo vyhrát a vláda jejich nátlaku ustoupila. Nejdřív nás nabudily indické nápěvy, pak došlo k elektronickému rozbití vygradovanému do sóla na bicí s industriální elektronikou, pak se zase spojili a hráli spolu a pozvolna budovali skladbu do saxofonových sól. Před závěrem zvuk zase zhutněl, Amirtha opět nádherně zpívala a skladba se vybláznila do dalšího haluzu a do závěrečného ztracena, z něhož vyskočilo disonantní sólo smyčcem na kontrabas. New monuments byla inspirovaná protesty po smrti George Lloyda, Amirtha se samozřejmě stavěla proti policejnímu násilí a vyprávěla nám o rasové nespravedlnosti v USA, mluvila opět o kolektivním osvobození, o vizi a o tom, že je čas následovat mladé. Zase rozjeli parádní groove co strašně šlapal, Amirtha zpívala, že se historie opětovně opakuje, sopránka si střihla vypjaté sólo a posléze zas skladbě dominoval zpěv a mohli jsme opět vycítit orientální motivy. Parádní vokální sólo vyvrcholilo echama a pak přišla neskutečná gradace do šíleného noisu a intenzivní gestikulace s libezným vykoupením a nadějí do budoucna. Amirtha Kidambi’s Elder Ones, BRAVO!
Peter Evans EXTRA feat. Petter Eldh & Jim Black je zcela nový projekt, který na festivalu představil také nové album. Jim a Petter drtili na úvod elektroniku a do toho Peter haluzil na piccolo trubku, pak i jeho souputníci přešli k nástrojům, ale Evans nepolevil a furt jel jak divej. Jim na bicí nasadil jak mašina, Petter drhnul jeden tón a bylo to celý zběsilý a pěkně nervózní. Peter představil neuvěřitelnou škálu technik hraní na trubku, tlumil ji přímo strkáním mikrofonu dovnitř atd. Pak šílenou kadenci nahradil přefuky a tahal z nástroje nemožné. Trio zase spustilo elektroniku a chvíli jsme si vydechli ambientem pro zklidnění. Netrvalo to dlouho a Jim začal zase nervózně tepat, aby to zase vyklidnili, Evans barvil atmosféru trubkou a jen decentně ji podbarvoval elektronikou. Po chvíli to zas nahodili, Petter se chopil kontrabasu a rozjel s ním pořádné elektro, zatímco Peter hrál pro změnu melodicky. Je třeba zmínit i bombové osvětlení, potemnělé jeviště, hledající pohybující se světla, atmosféra by se dala krájet. A ta pohlcující performance nám nedávala vydechnout. Bylo to přestřelený, bylo to moc, ale strašně parádní. Když Jim zase rozjel další kanonádu a Peter štěkal na trubku jak zběsilý, byl jsem blízko orgasmu, ale najednou jsem toho měl plné koule a byl jsem přehlcen. Bylo toho na mě prostě moc. Přehřál se mi procesor, zavařil se mi hard disk a musel jsem restartovat, abych začal zase vnímat. Systém už ale naplno nestihl naběhnout. Každopádně to byla bomba na závěr a JGGT zase skvěle v sobotu vyvrcholil. Čau příště!
Fotky: Anna Baštýřová