Jak už jsme vás informovali, v Pardubicích se uskutečnil další ročník mezinárodního festivalu volné improvizace a jiné hudby HEAR ME!. Ve dnech 22. a 23.listopadu se v Divadle29 představily čtyři špičkové soubory z Evropy, každá s vlastním pojetím free improvisingu, free-jazzu a experimentální elektroniky.

První den, v pátek, festival zahájilo slovensko-maďarské duo Frozen Wigwam, tj. Miro Tóth, který tentokrát nechal doma na Slovensku saxofon, ale zato si přivezl celou elektrárnu, a maďarský bubeník Áron Porteleki. Bývám trochu nervózní, když vidím takový elektronický arzenál, a navíc obdivuji Tótha jako saxofonistu, ale byl jsem mile překvapen. Byť se elektronika zprvu jevila jako notně splašená, determinovaná industriálem, u Tótha přece jenom zvítězilo hledačství zakořeněné v hluboké znalosti hudby minulé i soudobé. Rozměrná, bezprostředně se na pódiu rodící kompozice nepostrádala prvky minimalismu, zazněla dokonce fuga, místy docházelo ke vzrušujícícímu střetu až dětsky naivních projevů plných radosti a okouzlení s brutálně nemilosrdnými gesty existenciálně frustrovaných dospěláků. Aspoň to jsem z Tóthova tvůrčího projevu cítil. Bubeník dokázal hrát kontrastně, čímž vznikalo napětí; celkový výraz ale spíše změkčoval, což se mi moc líbilo…

Headliner festivalu The End, nadnárodní úderka švédského barytonsaxofonisty Matse Gustafssona, nejenže nezklamala, ale dokonce předčila vzrušená očekávání. Tato formace mimochodem vystoupila v České republice poprvé. Přítomnost vokalistky etiopského původu Sofie Jernberg dodala hyper power-jazzu příchuť Afriky, hlavně pak starodávných domorodých rituálů, potažmo vokálních technik při navýsost svobodné improvizaci; navíc je výtečnou skladatelkou, čerpající z písňové tradice, stejně tak lídr Gustafsson, který je podobnými zdroji taktéž inspirován, takže gró skladeb má pevný melodický základ. Proto je tento Gustafssonův projekt posluchačsky nejvstřícnější. Aniž by se tak ale dělo na úkor explozivní energie hudby, její senzitivity a sugestivity. Lídr hrál hlavně na barytonsax, ovšem dvakrát doslova básnil na flétnu, a také použil elektroniku, ale tu (naštěstí) střídmě. Jeho souznění s vokalistkou bylo mnohdy až čarovné. S nimi často frázoval druhý saxofonista, Kjetil Møster z Norska, zde na tenora (a částečně i na klarinet). A také on dokázal vystřihnout strhující sólo, poučen u největších mistrů free-jazzu. Spodní proud, mnohdy až hypnotického účinku, jindy košatý, rozevlátý, ale vždy hutný a dechberoucí, tvrdili též Norové – hráč na barytonovou kytaru Anders Hana a bubeník Børge Fjordheim. Zazněla také až opojná coververze skladby „Imani“, již zkomponoval a nahrál v roce 1973 free-jazzový velikán Dewey Redman (pro úchvatné album „The Ear of the Beheaver“, které patří k mým nejoblíbenějším z tohoto ranku). Ten večer fúze power-jazzu, free-jazzu, grindcore a world music zvedala nohy z podlahy…

Sobotní večer otevřelo česko-slovenské trio Banausoi. Byla to jeho česká premiéra, neboť dosud hrálo několikrát pouze na Slovensku. Nový soubor sdružil vůdčí osobnost české improvizační scény Petra Vrbu a dva nadějné instrumentalisty mladší generace – kytaristu Ondreje Zajace a bubeníka Václava Šafku. A zahrál výtečný set! Byť je nástrojové obsazení tradiční, neotřelé hráčské techniky a přítomnost elektroniky způsobují jedinečný zvuk, jaký nenajdeme v žádném Vrbově projektu. Dokonce i jeho hra na trubku a klarinet nečerpá pouze z neidiomatické improvizace, ale odkazuje třeba k Milesu Davisovi či Lee Konitzovi. Zajac hraje na kytaru často smyčcem, a to nepřekonatelným způsobem; stejně tak rád nástroj preparuje, a s tímto zvukem pak jedinečně nakládá. Oba instrumentalisté též pomocí elektroniky znásobují a vrství zvukové plástve či ještě víc špiní. Šafka na bicí nebubnuje, ale hraje; nepřetržitě hledá nové zvuky, a to pomocí nejrůznějších přídavných drobných perkusí a objektů. Nepracuje s jedinou rytmickou linkou, ale rozvětvuje ji do celého systému podobnému tomu kořenovému u stromu. A ten pomyslný hudební strom pak do sebe s náruživostí vstřebává ambient, power-jazz a post-rock s proměnlivou dynamikou, lahodným ztišením, hypnotickým proudem či hardcore tahem…

Večer se pak doslova vylil ze všech myslitelných břehů, když natoupila německá jaderná úderka Don Vito. Kytarista, bubeník a baskytaristka. Žádné zvučení, stačilo pár úderů do nástrojů, otočit několika knoflíky, a mohlo se spustit naplno. Ovšem výraz naplno neodpovídá tomu, co se z pódia řinulo. Kapela si vybrala komornější prostředí divadelní kavárny, čímž účinek své nekompromisní hudby ještě znásobila. Navíc jsme byli všichni obklopeni velkými plátny a dřevopaly mladého vývarníka Matouše Hrbka, jenž tady právě vystavuje. Art brut a surreálné představy se tak staly součástí free-rockového běsnění. (Takto zesurovělá výtvarná díla studenta pražské AVU lze v kavárně pardubického Divadla29 vidět již jen krátce, pouze do 1.prosince!) Představte si hardcore v podání marťany zmutovaných pralidí se žiletkami mezi prsty a opojených šamanským přivoláváním stavu metafyzického šílenství plus vzdutá krev německých lidovek a šramlů… Chvíli jsme pak neslyšeli jeden druhého, pouze sebe sama. Vypláchnuté, vyčištěné, znovuzrozené…

(autor foto: Vladimír Sabo – pátek, Anna Baštýřová – sobota)

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..