Stará židovská legenda v nadčasovém hávu německého expresionismu. Režisérské duo Wegener-Boese uskutečnilo dtráždivou tvarovou syntézu gotického klenutí a lomení s expresionisticky pokřivenou perspektivou a výsledkem je zvláštní vizuální svět na pomezí reality a snu, historie a mýtu. Klasický příběh Rabiho Löwa a jeho monstrózního výtvoru je tryskajícím zřídlem temné atmosféry, která kulminuje ve scéně vyvolávání Astarotha (nadčasově ztvárněné a neobyčejně sugestivní), stejně jako jímavou prefigurací příběhů o ´nepochopených´ monstrech. Sám Wegener ztvárnil Golema jako zdroj nekontrolovatelné síly, ale zároveň jako bytost pozvolna opouštějící své prvotní určení a procitající do svého lidství. Čímž jasně předznamenal celou větev významných horrorových snímků…

Takto zní jeden z komentářů na ČSFD k němému filmu „Der Golem, wie er in die Welt kam“ z roku 1920. A tato filmová perla byla dne 26.října promítnuta v boskovické synagoze za živého hudebního doprovodu tzv. Strakova pojízdného cirkusu!

Pavel Straka, vystudovaný historik, muzejní pedagog Památníku Terezín, dramaturg a impresário, založil toto volné společenství hudebníků, improvizujících při filmových projekcích, v roce 2013. V jejich hudbě se různou měrou promítají nejrůznější vlivy, související s aktuálně promítaným filmem němé éry, ať už je to folklór z celého světa, stará hudba, free-jazz, noise, industriál a podobně.

Přiznávám, že ke všemu přistupuju jako člověk, který neumí hrát na žádný hudební nástroj a takto má aspoň nějaký pocit tvorby, že něco inicioval a že to, co vzniká, je neopakovatelné,“ řekl v jednom čtyři roky starém rozhovoru Pavel Straka. „Necítím potřebu chodit na koncerty, kde se hrají nazkoušené věci do poslední noty a funguje to jako živý orchestrion, mám rád překvapení.“

Výběr filmů podřizuje několika tématickým okruhům. Jsou to jednak filmy, jež v minulosti reflektovaly tradiční svět určitých etnografických oblastí (Japonsko, Kavkaz, Indie, Čína, Tibet, východní Evropa), dále pak snímky spojené s výtvarnou avantgardou (dadaismus, surrealismus, expresionismus atd.), jednak díla akcentující společenskou radikalitu sovětských a německých tvůrců v raných dvacátých letech. Pavel Straka postupem času, kdy se zprvu nabalovali muzikanti z okruhu saxofonisty Jana Grunta či Vlastislava Matouška, hráče na šakuhači a historické nástroje, vytvořil volné sdružení, flexibilně reagující na ten který film, místo i termín. Najdeme zde taková jména, jako třeba Jan Faix, Jiří Matys, Tomáš Braun, Mikoláš Chadima, Santiago Lopez, Ondřej Holas či Anna Neuwirthová.

V Boskovicích se v synagoze sešlo osm hudebníků s mnohdy podivuhodným arzenálem nejrůznějších nástrojů: Vít Klouček (těremin), Karel Žďárský (violoncello), Jozef Láska (el.kontrabas, ak.baskytara), Aida Mujačič (zpěv, klávesy), Jan Polanský (elektronika), Jurij Nikelskij (arabské, asijské a balkánské flétny, elektronické perkuse), Kateřina Vožická (niněra) a Vlastislav Matoušek (šalmaj, žaltář, šakuhači, brumle, šofar, drobné perkuse). Po ambientním úvodu při titulcích se prostorem synagogy rozprostřely bohaté témbry a barvy, zahuštěné dronovou niněrou a těreminem. Dynamické i výrazové proměny hudební masy reagovaly na filmové projevy temných sil, židovské zbožnosti i milostné touhy, jež naruší veškeré pořádky víc, než umělá stvůra Golem. Muzikanti se přizpůsobovali nejen samotnému filmovému obrazu, ale také sobě navzájem, aniž by se ovšem jakkoli překřikovali. Stalo se tak pouze jednou, kdy se vyloupla šalmaj, což je přirozené vzhledem k původnímu využití tohoto nástroje (Saracéni jej používali za křižáckých válek k zastrašení protivníka). Každý z aktérů vytvářel specifický zvukový, respektive melodický hlas, který se sléval v živý magmatický tok. Nechal jsem se unášet buď zvukovými plástvemi, nebo jsem se soustřeďoval na melodické fragmenty; zvláště takto rozkvétaly violoncello a dechové nástroje.

Strakův pojízdný cirkus tentokrát nechal expresivní komično a nesmlouvavou radikálnost projevu stranou a jeho hudba vyzněla vážně a k posluchačům napříč generacemi vstřícně. Do synagogy se to hodilo. A jsem si jist, že pro mnohé návštěvníky to snáze pootevřelo dveře do světa jiné hudby…

(foto: Monika Šindelková)

Napište komentář

E-mail nebude publikován

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..