23. Struny podzimu, Anežský klášter, Praha, 22.10.2019
V nádherném, akusticky zajímavém prostoru kostela sv. Františka ze 30. let 13.století, který je součástí Anežského kláštera, proběhl během jednoho večera velmi vydařený dvojkoncert Freda Hersche, aristokrata jazzového klavíru. Zcela zaplněné dvojlodí kostela mělo ideální možnost porovnat lyrický, sólový recitál Freda Hersche s jeho dynamickým klavírním triem.
V intimním osvětlení začal sólový koncert poklidně baladou In the Wee Small Hours, kterou proslavil Frank Sinatra v roce 1955. Standard Whisper Not Bennyho Golsona už Fred Hersch pěkně rozvinul do osobitých, dynamických improvizací. Jeho technicky precizní, elegantně rafinovaný, krajně individualistický hudební projev uspokojil natěšené diváky plnou měrou při Brigas, Nunca Mais Antônia Carlose Jobima, vlastním Pastorale, nádherně procítěném And So It Goes Billyho Joela a zejména Monkových Eronel a závěrečném Blue Monk. Zasloužené ovace si vysloužily příznačný přídavek When I’m 64 od Beatles. Fred Hersch totiž den před pražským koncertem oslavil právě šedesáté čtvrté narozeniny.
Sólový klavírní recitál zapůsobil jako výborný předkrm před hlavním chodem večera, koncertem Tria Freda Hersche. Dlouholetí spoluhráči John Hébert na basu a Eric McPherson na bicí přinesli výrazné oživení do kostela sv. Františka. Dokonalá, až telepatická souhra tria se projevila hned během prvních dvou skladeb Plainsong a Havana, vlastních kompozic Freda Hersche. Následovaly výborně interpretované standardy Cockeyed Optimist Richarda Rogerse, Turnaround Ornette Colemana a Always Irving Berlina. Vyvrcholením večera byly vlastní skladby Snape Maltings a Skipping a hlavně precizně interpretované Pannonica a Bemsha Swing Theloniouse Monka.
Skvělý večer v nádherném prostředí z doby Přemyslovců!
