Pátý den se královéhradecký festival Jazz Goes To Town přesunul do malého sálu KC Aldis, možná ke škodě, ale to není podstatné. Při výpadku pozoruhodného projektu Ivy Bittové zaplnila 1.hlavní festivalový večer dvě kvarteta.
MIROSLAV HLOUCAL QUARTET, jeho nový, česko-slovenský soubor, vzhledem k tomu, že ho ještě čekaly náročné noční sety v pražském Jazz-docku, vsadil na jistotu, tudíž osvědčené fláky, s nimiž zvítězil ve finále Grand Prix v německém Stranbingu. Zazněly tedy Hloucalovy úpravy dvou slovenských lidovek, Čo to za veselici a Čilejkarské písně z Tekova, a autorská Nervous Breakdown. Nechyběly ani vypjatá Next Page a jedna z nejkrásnějších českých jazzových balad současnosti, After Midnight. V ní se zaskvěl mrázovským sólem Tomáš Baroš, který byl skutečným tahounem a s bubeníkem Marianem Ševčíkem (který však občas mohl ubrat) vytváří asi tu „nejnervnější“ rytmiku na naší scéně. Pianista Klaudius Kovač se poněkud šetřil, respektive slyšel jsem od něj lepší, to jest vitálnější a hlavně invenčnější party, a vlastně totéž by se dalo bohužel říci i o lídrovi. Přesto na tvrzení, že konečně u nás vyrostl trumpetista nejen evropské (jak ho uvedl Ondřej Konrád), ale i světové (myslím si já) úrovně, nemíním měnit zhola nic. Především jeho cornet se vyrovná největšímu z mistrů, Kennymu Wheelerovi! Nepřidali bohužel ani tón, asi už byli myšlenkami na nočním sejšnu u Vltavy…
Nám zcela neznámí Italové NICCOLO FARACI QUARTET se pak náhle vyloupli jako zjevení! Jak jsem si posléze zjistil, lídr, basista, není zas takové „ořezávátko“, letos mu vyšly dokonce alba, ze kterých kvartet ten večer čerpal. Z experimentální desky Tokio 2674 zazněly titulní a XU Zoboto, a i když byly natočeny původně v jiné sestavě a s elektronikou (autor se inspiroval fenoménem sci-fi), v akustické verzi vyzněly neméně invenčně. Gró jejich vystoupení však představovalo jejich poslední kvartetní album It Came To Broadcast the Yucatan. Ve složení Nicollo Faraci, Achille Succi (altasaxofon), Lorenzo Paesani (piano) a Dario Congedo (bicí) zahráli moderní jazz, striktně (určitě to byl záměr!) neamericky znějící, s vůní slunce, moře, ale také rozervaných skal a hor, s výraznými prvky free-jazzu a soudobé vážné hudby, oné rozšířené tonality až atonality, a to především díky pianistovi. Basista je skutečným lídrem, onu značně rozevlátou hudební masu drží pohromadě, v jeho hře probleskuje mingusovské nasazení, až určitá svéřepost, ale nikoli neurvalost, přičemž i nezasvěcený posluchač slyší onu vášnivě nadýchanou středozemskou melodičnost. Saxofonista zúžil svůj instrumentář pouze na altsaxofon, ale prý je hodně silný jako basklarinetista, takže škoda, že tento úžasný nástroj opět ostrouhal. Svým způsobem hry připomíná Marcela Bártu (postřeh mé učenlivé ženy), vzezřením pak Podivuhodného mandarina. Bubeník hrál často bez paliček, což se často nevidí, hrál velmi elasticky a až nadýchaně, což u bubeníků není také časté. Pro mne zatím jednoznačně největší překvapení festivalu!
- Celá série reportů z letošního Jazz Goes to Town:
- První den – Jazz jako sen do Hradce Králové vešel – Luboš Soukup Quartet a Muff
- Druhý den – SOUBOJE, DIALOGY A ROZHOVORY
- Třetí den – Jazz ve znamení vzletných i zemitých vášní
- Čtvrtý den – Jazz jako malovaný – Petr Kalfus Sextet
- Pátý den – Československá a italská veselice, Italové vítězí
- Šestý den – Od kolektivismu k nespoutané demokracii