Posledním koncertem 11.ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora (nepočítaje v to nedělní odpolední koncert mimo samotné dějiště) byla oslava romantického okteta příznačně nazvaná Osm. Uskutečnila se v sobotu 9.června v chrámu sv.Barbory; zazněla díla Franze Schuberta a Maxe Brucha.

Rozměrný „Oktet F dur. D.803 klarinet, fagot, lesní roh, dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas zkomponoval Franz Schubert v roce 1824. To byl již rok sužován syfilidou, jež ukončila jeho divoké bohémské období. O to více udivuje nesmírná lehkost a líbivost této komorní skladby, která byla ovlivněna Mozartovými serenádami a zároveň představovala smělou odpověď Vídeňáka na invazi hudby cizáka Beethovena. Šestivětá skladba se vyznačuje témbry vonícími po parcích a zahradách, avšak na můj vkus příliš uhlazenými salónní náladou. A tento rys osm aktérů bohužel ještě více zdůraznilo, byť se vzornou drobnokresbou kontrapunkticky vedených hlasů. Čekal jsem výraznější kontrast mezi dechovými a smyčcovými nástroji, ale klarinetista Michel Raison, fagotista Jan Hudeček a hornista Mikuláš Koska vplouvali do smyčcových vln, přičemž klarinet často vedl hlavní slovo, jež posléze rozkvétalo v houslovém (Matouš Pěruška, Martina Bačová), violovém (Karel Untermüller) a violoncellovém (Lukáš Polák) oparu; kontrabas (Tomáš Vybíral) se příliš rozpouštěl v celkovém zvuku a jen občas lehounce vypichoval taneční rytmus. Až v poslední, tj. šesté větě, došlo k dynamickému a výrazovému vzepětí směrem k osudovosti, s níž mohl soutěžit s Beethovenem. Není divu, když přílišná líbivost byla v době vzniku doslova převálcována vypjatější, emotivnější hudbou; po smrti Schuberta (1828) se tento oktet téměř nehrál a publikován byl až v roce 1889! Nicméně v souvislosti s tragickým životním osudem tvůrce působí toto dílo, a dnes obvzláště, jako zjevení. I když poněkud nevzrušivé. Bohužel. Domnívám se, že jej šlo zahrát plastičtěji, dynamičtěji a emotivněji. Raný romatismus nebyla jenom barevná idylka…

Zato druhá skladba, jež tento večer zazněla, byla z jiného těsta. Pozdně-romatického těsta hněteného nesmírným smutkem ze ztráty milovaného člověka i zarputilého vzdoru vůči smrti. Německý skladatel Max Bruch napsal „Oktet B dur pro smyčce rok po smrti své ženy Clary (1920), kdy se vymanil z depresí způsobených též poválečnou atmosférou v jeho zemi. Jde o dílo posthumní, neboť tvůrce krátce po dokončení skladby zemřel (proto označení Op.Posth.). Tentokrát osm hudebníků na pódiu v chrámu sv.Barbory rozehrálo výrazové bujení v celé škále dynamiky a expresivity. K Martině Bačové, Matouši Pěruškovi, Karlu Untermüllerovi a Tomáši Vybíralovi se zde připojili Roman Patočka, Jan Valta (housle), Ondřej Martinovský (viola) a Jiří Bárta (violoncello). Po romanticky rozervané 1.větě (Allegro moderato) rozehrál Patočka tklivý part v Adagiu, podmalovaný sytými barvami ostatních smyčců v bezmála ambientním duchu, závěrečné Allegro molto kypělo energií a vzdutými emocemi. Skladba tak působila současně, vyjadřovala se dnešním jazykem; respektive nutila posluchače slyšet to, co je sice navýsost sdělné, ale ryze moderní, nikoli rozplizlé v povrchnosti dnešního vnímání. Ovšem drtivá většina návštěvníků kutnohorského festivalu poslouchat hudbu, či lépe řečeno naslouchat hudbě dokáže. Bouřlivé ovace ve stoje byly namístě.

(autor fotoreportu: Jan Šmok)

Related Posts

Leave a Reply

Your email address will not be published.

*