A sázka vyšla izraelskému pianistovi na výbornou. V sále pražské Novoměstské radnice 8. prosince 2025 se dočkal bouřlivých ovací vestoje a podařilo se mu publikum dokonce rozezpívat.
„Miluji koncerty pro sólové piano, jde o můj oblíbený formát. Mohou dopadnout úžasně. Nebo jako naprostá katastrofa. Tak uvidíme, jak tomu bude dneska,“ zavtipkoval Maestro na úvod převážně relaxovaného vystoupení. Vyšla první z možností.
Maestro soustředěně zasedl za klavír, chvilku se po každé skladbě zamyslel, co vlastně bude – bez připraveného setlistu – vlastně hrát. Občas začal rozvíjet motiv, pak si řekl sám pro sebe, ale nahlas „tuhle ne“, a podle momentální nálady svojí i v sále přešel plynule na jiný kus. Později Shai přiznal: „Většinou hraji sólově improvizované koncerty, improvising od začátku do konce. Ale dnes a tady ne, rozhodl jsem se hrát písně.“ Volil přitom sevřené, logicky vystavěné, hutné formy skladeb, s důrazem na nosný motiv. K vyjádření mu stačily krátké stopáže. Nikoliv meditativní ponor, ale disciplinované soustředění na melodii. Což bylo pochopitelně posluchačsky vděčné a strhující. Prostě série „hitů“ v tom nejlepším smyslu slova, bez ústupků umělecké a interpretační kvalitě. Maestro vždy uměl spojit citovost s promyšleností a brilantní technikou.
Vlastně se onen důraz na sevřenou písňovou formu dal čekat. Protože když se Maestro po titulech pro trio i kvartet rozhodl vydat první sólové album Solo: Miniatures And Tales (2025), prohlásil, že si vzal k srdci bonmot Chicka Corey „v tomhle byznysu jsou důležité jenom tři věci. Kompozice, kompozice… no a pak ještě kompozice“.
Právě po Coreových skladbách pak Maestro také hned několikrát sáhl. Pokud mě paměť neklame, zahrál Eternal Child odpíchnuté od minimalistického rozvoje, Musicmagic nebo dedikaci Bud Powell. Interpretoval Coreu s hlubokým vhledem a zároveň po svém. Krásně si ovšem pohrál např. i s přeharmonizovanou podobou evergreenu Yesterday od Beatles. Také z vlastních kompozic volil ty „zpěvné“ jako vzletnou baladu Gloria, byť v úvodu, než se rozhodl jít cestou konejšivých nálad, si střihl i dramatický, nervní kus Monkey Mind.
Nejsilnějším momentem koncertu byl ale bezesporu jeden z přídavků, kdy Shai Maestro opustil pohodové rozpoložení a zvážněl. „Nejsem politik, ale muzikant, nevím, jak to řešit, můžu jen vypovídat… Tuhle skladbu jsem napsal někdy před patnácti, šestnácti lety a doufal, že už ji nikdy nebudu muset hrát,“ rozpovídal se pohnutě. „Ale musím. To, co se stalo 7. října 2023, je samozřejmě hrůzné a neomluvitelné, ale stejně tak nic neospravedlňuje šílenství rozpoutaného násilí v Gaze… ty tisíce zabitých dětí. Tu strašlivou dehumanizaci. Proto spolupracuji s izraelsko-palestinskou organizací Standing Together. Protože nemůžeme mít svobodu, když ji nemají naši sousedé. Nemůžeme mít lidská práva, když je nemají sousedé…“ Pochopitelně následovala dojemná, na svědomí apelující skladba When You Stop Seeing Other Human Beings (Když přestaneš vidět ostatní lidské bytosti).
O fantastické atmosféře, gradující až ke sborovému pobrukování melodií a ovacím vestoje, už byla řeč. Koncert Shaie Maestra bezesporu patřil k vrcholům klavírní jazzové sezóny. A pokud pianista tvrdí, že se chce ke tvorbě pro sólové piano jak na albech, tak koncertech vždy po určitém odžitém období vracet, aby v čiré podobě prezentoval svůj muzikantský i myšlenkový vývoj, máme se na co těšit.
Štítky