Tak soudržnou, euforizující a ze sedadel zvedající fúzi afrických žánrů s jazzem a rockem, jakou předvedli Hervé Samb & The Teranga Band 17. září 2026 v pražském divadle Dobeška, neslyší našinec každý den. Kapelník si pro svoji hudbu musel vymyslet i vlastní žánrovou škatulku, říká jí jazz sabar. Vzhledem ke drivu a vítaně přitvrzenému soundu kapely by ovšem sedělo spíše označení jazzrock sabar.
O introdukci koncertu se postarali, jak velí tradice sabaru – tento termín označuje senegalský tradiční tanec, s ním spojený rytmus a hudební žánr a také bubenické kapely tento žánr interpretující – bubeníci. Nejprve se vyhoupl na pódium právě hráč na sadu bubnů sabar Alioune Seck, pár taktů po něm bubeník Macodou Ndiaye. Za chviličku bylo nažhaveno na provozní teplotu a ohromné nasazení postupně se zapojujících hudebníků až do konce nepolevilo.
Virtuózní kytarista a také přesvědčivý zpěvák Hervé Samb (k jamování či spolupráci ho zvali Marcus Miller, Pharoah Sanders, Pat Metheny, Omou Sangaré, Amadou et Mariam etc.) bývá spojován spíše s akustickou kytarou, byť i s ní využívá řadu zvukových efektů neboli „krabiček“. S akustikou zahájil i pražský koncert, v závěru se k ní tu tam vrátil, většinu vystoupení ovšem odehrál na (nepřehnaně) „rockově“ zkreslenou kytaru elektrickou. Konkrétně na řádně otřískaného Stratocastera v 70’s provedení. Místy to znělo, jako kdyby se Carlos Santana nenarodil v Mexiku, ale v Senegalu. Ne, že by snad Hervé někoho kopíroval, tohle přirovnání evokovalo prostě jen ono bezešvé propojení „world“ rytmů s jazzrockovým náporem.
Na první dobrou totiž nadchlo právě dokonale soudržné žonglování s rytmy. Teranga Bandu nedělalo problém plynule přecházet mezi sabarem, rockovým tahem, jazzovou rozvolněností, blues, názvuky afrického reggae i mbalaxem – který ostatně vznikl právě ze sabaru přidáním latinskoamerických vlivů. Vlastně spíše než aby mezi rytmy přepínali, tak spojili vše v krásnou polyrytmickou jednotu. Což nebylo zdaleka vše. Hladce odsýpající polyrytmické rafinovanosti bychom od západoafrické kapely čekali, ovšem Hervé Samb a spol. k nim přidali ještě sofistikované harmonie. Jazzové akordy, nečekané akordické řady, zkrátka žádný kolovrátek. Slovo jazz vložil Hervé do označení svého stylu právem, i když jde navzdory nezvyklým harmonickým konstrukcím zároveň o sdílné, posluchačsky přístupné písně.
Mimochodem, písně. V The Teranga Bandu zpívají všichni, nejen kapelník. Což využili nejen v barevných a intonačně brilantních vícehlasech, ale i ve střídání sól. Když ohlásil Hervé „pozveme vás na cestu za naší tradicí a zahrajeme původní sabar“, typických zvolání se zhostil právě hráč na bubny sabar Alioune Seck. Výtečným zpěvákem, s osobitým zabarvením hlasu a kupou soulových postupů v malíku (tedy spíš v hrdle), byl hlavně klávesista Cheikh Diallo. Právě on se také staral o ono jazzové rozšiřování harmonií a strhující sóla elektrického piana (tedy samplovaného z Nord Stage 3, což je ovšem ta nejlepší náhražka). Vlastně měl The Teranga Band sólisty dva, tandem Cheikh a Hervé. Cheikhova soulová akrobacie výtečně doplňovala Hervého přímočařejší projev.
Nedlouho před koncertem hlásil Hervé změnu u baskytary: Nedorazí předchozí stálý člen kapely Samba Laobe Ndiaye, ale místo něj se o basové linky postará Gino Chantoisseau zvaný Gino Benja. Což je mimochodem hodně zajímavá osobnost. Pochází z ostrova Mauricius, kde fúzoval tamní i panafrické styly s funkem či soulem. Hrál s kde kým, slyšet ho můžeme třeba s pianistou Jerrym Léonidem na albu The Key (2014, ACT). Hervé představil Gina na pódiu jako dlouholetého kamaráda a jistě to byla pravda. Netuším, jak dlouho mohl Gino s The Teranga Bandem zkoušet, ale zapadl mezi Senegalce dokonale, jako kdyby s Hervého kapelou hrál dlouhá léta. Bez mrknutí oka a taky bez not sázel komplikovaná unisona s kytarou a klávesami, v groovech doslova sladil srdeční tep s bubeníky, dostal prostor pro několik zajímavě vystavěných sól.
Co na tom bylo nejlepší? Všechny rafinovanosti sypala kapela z rukávu, jako by se nechumelilo (no ono v západní Africe moc nechumelí, že) a ještě živelně komunikovala s publikem. Což se týkalo hlavně frontmana, ale pomáhali všichni. Hned ve druhé skladbě, kterou Hervé ohlásil anglickým názvem Believe In Yourself (zpívalo se ve wolofštině, ale původní jména raději rovnou překládal) diváky rozezpíval. Starým dobrým trikem „nejdříve dámy… teď pánové… a nyní všichni dohromady“.
Přidávalo se hned dvakrát, podruhé zjevně neplánovaně. A ačkoliv byl sál Dobešky upraven na sezení, v závěru koncertu se The Teranga Bandu podařilo zvednout posluchače ze sedadel a roztančit. Když se pak v sále rozsvítilo, pohled do publika hovořil za vše. Samé úsměvy od ucha k uchu.
Štítky