První dny v rakouské Mekce jazzové volné improvizace a experimentů, tedy v Saalfeldenu, přinesly přesně to, co od této vyhlášené přehlídky očekáváte: žánrovou neukázněnost, odvahu k experimentu i koncerty, které vás buď pohltí, nebo zanechají v rozpacích. Čtvrtek byl jen rozjezdový večer, který nás prozatím přivítal v sále Nexus a v Otto Gruber Halle. Na hlavním pódiu festivalu se začalo hrát až od pátku…
Lava Quartet
Oficiální dramaturgie slibovala živelný zvukový projekt vystavěný na organické hudební matérii a improvizaci, což čtveřice ve složení Almut Kühne (zpěv), Jordina Millà (klavír), Gonçalo Almeida (kontrabas) a Wieland Möller (bicí, perkuse, gongy) bezpochyby naplnila. Celé vystoupení mělo od počátku zřetelnou koncepci – mělo znít jako pomalý nárůst tlaku těsně před výbuchem sopky.
Jordina se opírala do vypreparovaného piana, Wieland obsluhoval masivní gong i neobvyklé perkusivní sady, Gonçalo hnal kontrabas přes rozšířené techniky do krajností – asi nejzajímavější moment byl, když položil na kobylku nástroje tibetskou mísu a rozezníval ji smyčcem – a Almut používala svůj hlas čistě jako hudební nástroj.
Dlouho to však v Nexusu vypadalo jen jako nekonečné čekání na erupci, která stále nepřicházela. A hle, po pětadvaceti minutách napětí se vulkán konečně probudil, začal chrlit popel a došlo na neuvěřitelně intenzivní, asi pětiminutovou lávovou erupci. Ladičům piana jsem v tu chvíli vážně nezáviděl. Do konce setu předvedli ještě jednu menší erupci a celých 45 minut uteklo vcelku rychle – ve výsledku to bylo tak akorát.
Mel*E
Vídeňské trio Mel*E, které tvoří klávesistka Viola Hammer, baskytaristka Judith Ferstl a bubenická novátorka Judith Schwarz, dorazilo na scénu v Otto Gruber Halle s ambicí propojit club culture, syntetickou špínu a volnou improvizaci. Název kapely odkazující k anglickému výrazu pro divokou melu či boj na blízko sliboval intenzivní střet. Členky formace byly na pódiu bezpochyby stylové.
Jejich set nabídl poměrně zvláštní synťákovou špínu a tak trochu divnohudbu. Jestli to v jádru mělo být taneční, tak vlastně nebylo, ačkoliv u koncertu se vstupem zdarma se určitě počítalo s jistým žánrovým přesahem pro širší publikum. Během vystoupení jsem se ale přistihl, že jsem k celému dění na pódiu zůstal vlastně zcela lhostejný.
DaughterDaughter
Kvarteto DaughterDaughter propojuje čtyři výrazné hudební osobnosti z různých koutů světa – dánskou saxofonistku Amalii Dahl, argentinskou saxofonistku Camilu Nebbia, německou violoncellistku Elisabeth Coudoux a jihokorejskou bubenici Sun-Mi Hong. Oficiální popis mluví o kolektivně komponované muzice vznikající z napětí mezi odlišnými biografickými kořeny, jež nechává obrovský prostor pro nespoutanou improvizaci a přechody mezi harmonickými plochami a dravou rytmikou.
I přes nesporný potenciál a instrumentální zručnost všech čtyř aktérek jsem se do jejich vystoupení nedokázal plně pohroužit. Poctivě jsem se snažil najít k téhle improvizované koláži jakékoli napojení, ale ani po půl hodině se mi to prostě nepovedlo, a tak jsem jednoduše rezignoval. Inu, posuďte sami z video ukázky, zda se to podaří vám.
Páteční program 46. ročníku Jazzfestivalu Saalfelden nabídl strhující hudební oblouk od komorní dekonstrukce vážné hudby přes živelné industriální exploze až po propracované autorské projekty na hlavní scéně a nečekané noční překvapení.
Christoph Cech & oenm: Satiesfaction+
Páteční odpoledne v Kunsthausu Nexus zahájil rakouský skladatel a klavírista Christoph Cech, který spojil síly s renomovaným komorním tělesem oenm (Österreichisches Ensemble für Neue Musik). V projektu Satiesfaction+ se k němu připojili harfistka Valentina Cinquini, a pozouníci Stefan Konzett a Dušan Kranjc.
Cech s typickou nadsázkou dekonstruoval témata Érika Satieho a zasadil je do neotřelých metrů a barvitých aranží, kde se akademická preciznost potkávala s nespoutanou jazzovou improvizací. Skladby plné ticha, prostoru a jemných harfových poryvů působily současně uklidňujícím i provokativním dojmem a pohladily mé uši po včerejších divočejších experimentech.
Sauvages Paradis
Následující kapela přinesla do Nexusu radikální změnu atmosféry. Francouzský bubeník a zvukový explorátor Edward Perraud přivezl svůj projekt Sauvages Paradis, v němž s ním účinkují hráčka na varhany a klávesy Ève Risser, kytarista a baskytarista Arthur Delaleu a flétnistka Delphine Joussein. Úvod byl zcela rozbitý, než jsme se vůbec začali propracovávat k něčemu souvislejšímu. Přišla spousta elektroniky a efektů, dobrá hluková koule, pak zase vata, ale nakonec pořádný klimax – zněli v tom nejlepším slova smyslu jako zeuhlová kapela.
Pak samozřejmě přišlo zase rozbití a sebestředné blbnutí bubeníka, jenže ruchy a hluky následně znovu nabraly takové grády, že to bylo vlastně tak random, až to bylo dobré. Bubeník do toho ještě vzal kytaru (i když to byla zase vata navíc) a zkoušel na ni hrát přímo za bicími, což se moc nevyvedlo, protože se snažil dělat víc, než bylo třeba. Když už to vypadalo na konec a publikum se chystalo k odchodu, přihnali se zpět s tím, že přídavek mají naplánovaný a odehrají ho, i kdybychom chtěli odejít. Ještě že jsem zůstal – tenhle metalový nářez na závěr to naprosto rozsekal, jak se můžete přesvědčit na konci video ukázky.
Brique: La danse du béton
Následoval přesun do Otto Gruber Halle, abychom zakusili, co pro nás na letošní říjnový Jazz Goes to Town přichystali pořadatelé v Hradci Králové. Za klávesami se opět objevila Ève Risser – stejná muzikantka jako před chvílí u Sauvages Paradis, kterou doplnili Luc Ex na akustickou baskytaru, bubeník Francesco Pastacaldi a zpěvačka Bianca Iannuzzi.
Další takový pelmel, který hodně smrděl francouzským zeuhlem, či spíše post-punkem. Divoké pasáže táhla přeafeektovaná Bianca, která do toho svým místy až operním ječákem dobře pasovala a jejich song o psychicky narušené osobě na psychiatrickém oddělení tak nějak přesně vystihl, jak celá jejich muzika zněla.
Yvonne Moriel: Strange Motion
Oficiální zahájení programu na hlavní scéně v Congress Saalfelden obstarala rakouská saxofonistka a skladatelka Yvonne Moriel, která obdržela letošní festivalovou zakázku na novou kompozici. Pro svůj projekt Strange Motion postavila působivou sestavu: klávesista Antonis Anissegos, harfistka Miriam Adefris, baskytarista a kontrabasista Manu Mayr a rytmické spřežení tvořené hned dvěma bubeníky – Tomou Goubandem a Maxem Andrzejewskim. Sestava dvou bicích vytvářela výživnou rytmickou texturu, zatímco harfistka dodávala celku na líbeznosti. Velmi příjemná muzika byla navíc podpořena působivým osvětlením a barvami, díky nimž atmosféra ještě více vynikla.
Po 40 minutách hraní Yvonne vyprávěla, jak jí festival v minulosti pomohl v kariéře, a poděkovala za tyto příležitosti. Zmínila, že hrají nový projekt a kompozice poprvé a pochvalovala si, jak jim to krásně šlape. V závěrečné části to pořádně rozjeli a rozdivočeli, zase zklidnili a konec nechali sice očekávaně, ale perfektně vygradovat. Skvělé vystoupení, kterým Yvonne zadavatele jistě nezklamala.
Henriette Eilertsen Trio: Moder
Norská flétnistka Henriette Eilertsen představila na hlavním pódiu repertoár ze svého triového alba Moder, na kterém ji doprovázejí violoncellista Joel Ring a bubeník Øystein Aarnes Vik. Absence tradičního basového či klavírního fundamentu otevřela neobvyklý akustický prostor, ve kterém vynikla neuvěřitelně intimní komunikace mezi všemi třemi hráči.
Hudba dýchala severskou křehkostí, přičemž komorní transparentnost plynule přecházela do vrstevnatých improvizací. Určitě si je musím podrobněji nastudovat a přidávám si je k tipům. Ukázka vás jistě také navnadí…
Marta Sánchez Quintet: Before the Bloom
Pianistka Marta Sánchez přivezla do Saalfeldenu svůj newyorský kvintet doplněný o významného hosta. Po jejím boku stanul jako speciální host kvintetu trumpetista Cuong Vu. Sestavu dále tvořili Alex LoRe na alt saxofon, Roman Filiu na tenor saxofon, kontrabasistka Kanoa Mendenhall a bubeník Mark Whitfield Jr..
Marta předvedla mimořádně komplexní autorské kompozice plné nepravidelných metrických struktur a nečekaných harmonických zvratů, které si však neustále udržovaly silnou melodickou linku. Elektrizující, barvitá sóla Cuonga Vu a dynamický přednes celé kapely potvrdily, že šlo o jeden z vrcholů moderního akustického jazzu na letošním ročníku.
You’re What’s for Dinner
Program na hlavní scéně uzavřela neplánovaná změna na poslední chvíli. Místo původně ohlášeného dua Andreas Schaerer & Daniel Garcia zaskočilo z důvodu nemoci mezinárodní těleso You’re What’s for Dinner. Záskok vzal do rukou bubeník Jim Black, který z přítomných festivalových přátel a kolegů/kolegyň narychlo poskládal improvizované těleso. Na pódiu se s ním sešli zpěvačka Almut Kühne, kytarista Jonathan Goldberg, saxofonista Chris Speed, vokalista Zanshin, flétnistka Henriette Eilertsen a baskytarista Ingebrigt Håker Flaten.
Před koncertem jsem si říkal, že takhle narychlo poskládanou zimprovizovanou partičku prostě chceš vidět. Jim Black to tam ze začátku začal nekompromisně sypat a vypadalo to hodně nadějně. Pak mi to ale celé přišlo bez hlavy a paty, kde si každý dělá, co chce. Výsledkem bylo absolutní hlukové přehlcení, které jsem už prostě nedal. Tato narychlo slepená all-star banda se bohužel neosvědčila, a protože únava už byla veliká, bylo vhodnější vyrazit ku zaslouženému odpočinku než se nadále vystavovat tomuto hluku.
Štítky