Kunsthaus NEXUS, Otto Gruber-Halle, CONGRESS Saalfelden
Po úvodním čtvrtečním a pátečním avantgardním programu 45. jazzového festivalu v Saalfeldenu jsme byli připraveni na další plnohodnotnou dávku současného jazzu, experimentální hudby a volné improvizace. Velmi intenzivní program přesto vyžadoval občasný oddech. Od předpoledne do půlnoci jsme stihli tato často nevídaná a neslýchaná vystoupení:
Andreas Schaerer & Leo Genovese „At The Beat Of All Cause“, Kunsthaus NEXUS
Andreas Schaerer – hlas, je vskutku jedinečný, ať už mlaská, sketuje, recituje, kňučí nebo třeba nějak jinak různě exhibuje. Je to opravdový hlasový kouzelník. Leo Genovese – klavír, je fenomenální improvizátor a bravurně na Andrease reagoval a vedli spolu plnohodnotný hudební dialog. Andreas chvíli imitoval trubku, pak zas trombón, jako by nic nebylo problém a neexistoval limit. Ještě, že jsme se na tento dopolední koncert nakonec dokopali a nezvítězila únava a lenost po včerejším intenzivním dni. V jeden moment jsem začal nabývat dojmu, že vystoupení spadl řetěz, ale Andreas vytasil parádní beat box a Leo nejprve elektroniku a pak dokonce sopránku a zase ho spolehlivě nahodili. A na závěr jsme se dočkali velmi vtipné historky o ponožkách, ale tu si pusťte ve videu…
Brennan / Terwijn / Lillinger, Kunsthaus NEXUS
Patricia Brennan – vibrafon, Jort Terwijn – kontrabas, Christian Lillinger – bicí spolu zahráli vůbec poprvé, takže by se dalo říct, že to byl takový (jednorázový?) festivalový all-star projekt, od kterého jsem měl velká očekávání, zejména po včerejším vystoupení Patricie s vlastní kapelou a díky předchozímu seznámení se s Christianem. Vlítli do toho rovnou bez okolků po hlavě a sledovat Christiana je pastva pro oči, je to snad nejestetičtější bubeník, co znám. Proud vystoupení plynul, ale mně se do něj nakonec naskočit a plout spolu s umělci nepodařilo.
BEZAU BEATZ Orchestra of Good Hope, CONGRESS Saalfelden
Leo Genovese – klavír, Luís Vicente – trubka, João Pedro Brandão – saxofon, basový pedál, Camila Nebbia – saxofon, Sofia Salvo – barytonový saxofon, Lucien Dubuis – basklarinet, Demian Cabaud – kontrabas, Pedro Melo Alves – bicí, Alfred Vogel – bicí. Tak již dle výše uvedené sestavy bylo zcela zřejmé, že půjde o velmi divokou jízdu. Před začátkem koncertu ještě moderátor zmínil dojemný příběh o Alfredově nemoci (již jsem ho popsal v reportu z jeho předchozího koncertu) a poté již mohlo začít doslova freejazzové běsnění. Výlety do frekvencí, které místy trhaly uši, úplný blázinec, kdy každý hrál přes každého… Inu i takto se dá oslavovat život, ale tohle jsem fakt nedal!
Laura Jurd – „Rites & Revelations“, CONGRESS Saalfelden
Uklidněn výhledem na překrásné hory tyčící se nad Saalfeldenem jsem se jal vstřebávat další hudební zážitky, doufaje, že z těchto mě již nebude třeštit hlava. Tohle naštěstí bylo úplně někde jinde a sestava Ultan O’Brien – housle, Tara Cunningham – kytara, Ruth Goller – kontrabas, Corrie Dick – bicí okolo Laury Jurd – trubka čerpající ze skotského folklóru prezentovala velmi melodické skladby, které byly po předchozím zážitku úplným pohlazením na duši. Je skvělé, že byl program festivalu takto proložen a pořadatelé se nás nesnažili „utrápit“ jen freečkem a totální avantgardou. Někde jsem tam možná cítil i ducha Billa Frisella… Melodičnost a krásu skladeb příhodně rozbíjeli na kousíčky, což vystoupení dodávalo šťávu, obzvláště když člověk věděl, že se k té kráse zase vrátí. Laura nám představila skladby z nového alba Rites & Revelations, které vyjde v říjnu a tohle jsem si vskutku vychutnal měrou vrchovatou. A řádně vypjatou verzi Armstrongovy St. James Infirmary jsem si teda nechal moc líbit. Pro mě skvělý objev a vrchol dnešního dne.
Teis Semey „EN MASSE!“, CONGRESS Saalfelden
Teis s dalším ze svých projektů na festivalu. Tentokrát propagoval album En Masse v sestavě Teis Semey – kytara, José Soares – altový saxofon, Jesse Schilderink – tenorsaxofon, Jort Terwijn – kontrabas, Sun-Mi Hong – bicí. Z kapely čišela rocková až punková energie, nesmírně to šlapalo hned od první noty, a hlavně to bylo fakt na pohodu. Zatěžkané riffy, rytmicky zajímavé skladby a unisono dechy dodávaly hudbě na naléhavosti. Velmi příjemné vystoupení, které bylo až nečekaně melodické a přístupné, což vlastně vůbec nebylo na škodu! Teis nám povyprávěl o tom, jak bychom mohli zlepšit svět, a vysvětlil nám, že založil časopis, ve kterém dělá interview s umělci, ale ze sociální perspektivy. Sympatický chlapík a jeho hudba mě na festivalu bavila.
أحمد [Ahmed], CONGRESS Saalfelden
Pat Thomas – klavír, Seymour Wright – altový saxofon, Joel Grip – kontrabas, Antonin Gerbal – bicí. Rytmika valila kupředu od první noty, pianista a saxofonista někdy unisono a někdy odděleně dotvářeli hypnotický celek, a i tím rozestavením a nasvícením scény působili tajemně a vše podtrhovalo tranzovní zážitek, který se snažili vyvolat. Z tranzu to vzali do pořádného freečka a rozjetý parní vlak nemohlo nic zastavit. A to byl právě ten problém. Prvních 20 minut to fungovalo, ale když jsem přišel na to, že to bude furt to samé, začal jsem být poněkud ubitý monotónností intenzity daného vystoupení. Rozhodně by mu prospěla nějaká dynamika. Takhle nás neustále drtit stejnou intenzitou, to ten počáteční wow efekt brzy vyprchal. Po padesáti minutách tohoto monolitu se pro mě poněkud překvapivě dostavil významný ryk a oslavné ovace většiny publika.
Tomoki Sanders, CONGRESS Saalfelden
Tomoki Sanders – tenorsaxofon a sopránsaxofon, Ian Finkelstein – klávesy, Mwanzi Harriott – kytara, Christian Napoleon – bicí. Nadupaný moderní jazz, alespoň takový pocit jsem měl z vystoupení zezačátku, když kvartet prezentoval první dvě vlastní skladby od Tomoki ho z nadcházejícího prvního alba pod jeho jménem. Následovala balada Unconditional love od Geri Allen. Tomoki si zaběhl ke klávesám zahrát synťákovou basu a stále ještě jsem měl pocit, že mě tenhle koncert bavil. The Masterplan Never Ends byla věnovaná otci Tomokiho (Pharaoh Sanders), který se nám svěřil, že stále truchlí po jeho smrti. Když ho prý viděl hrát naposledy na vozíku na nějakém festivalu ve Velké Británii, bylo to, jako by sledoval boha. A právě v téhle skladbě se již vystoupení začínalo zvrtávat do typického amerického patosu, kdy Tomoki vyřvával jména muzikantů, a hlavně se pak taky pokoušel rozezpívávat publikum. Bylo mnohem lepší, když hrál, než když předváděl tyto přeafektované výstupy. Zahráli 45 minut, a to bylo tak akorát, kdyby to tam skončilo… Jenže oni se ještě vrátili a Tomoki potvrdil svůj nezpochybnitelný talent, když na chvíli usedl za bicí. Po této krátké triové vsuvce se však vrátil bubeník a Tomoki začal zvedat publikum ze sedaček a snažil se rozjet závěrečnou tancovačkovou diskotéku. To už mi bohužel přišlo trapné, i když on byl vlastně k sežrání. Nějak mi toto vystoupení do programu festivalu nezapadlo.
Text: Michal Kratochvíl
Fotky a videa: Michal Sýkora
Štítky