Jazz Festival Saalfelden – čtvrtek 21. 8. a pátek 22. 8. 2025

Kunsthaus NEXUS, Otto Gruber-Halle, CONGRESS Saalfelden

Již 45. ročník jazzového festivalu v Saalfeldenu proměnil město se 16000 obyvateli v malebné velehorské krajině jižně od Salcburku na čtyři dny v pulzující centrum současného jazzu a experimentální hudby. Velmi rozmanitý festivalový program byl naplánován na sedmi místech ve městě, od funky a bluesových City Tracks v městském parku přes experimentální Shortcuts v Kunsthausu NEXUS až po energické koncerty v Otto-Gruber-Halle a hlavní koncerty ve velkém sále CONGRESS Saalfelden. Navíc velmi slibné byly i Mountain Tracks, hudební vystoupení v horách.

Během naší první návštěvy jsme z více než padesáti festivalových akcí stihli skoro polovinu na třech hlavních scénách. A nestačili jsme se divit, jak avantgardní jazz a improvizovaná hudba ve vysoké hustotě a délce může po celé čtyři dny zaujmout tak veliké množství nadšených diváků,  vychovaných mnoha předcházejícími ročníky. Hlavní sál v CONGRESS Saalfelden s kapacitou 1000 diváků byl každý večer zcela vyprodán.

Během prvního a druhého festivalového dne jsme měli to potěšení zažít tato mnohdy překvapivá vystoupení:

Max Andrezejewski & Ensemble Resonanz „SUMMEN“, Kunsthaus NEXUS

Max Andrezejewski & Ensemble Resonanz „SUMMEN“ tvoří Max Andrzejewski – bicí, vibrafon, kompozice, Barbara Bultmann – housle, Swantje Tessmann – housle, Neasa Ní Bhriain – viola, Lea Tessmann – violoncello. Předvedli velmi avantgardní úvod a než začali hrát spolu, trvalo to snad dobrých 20 minut. Ty chvíle ale pak stály za too, když byl rytmus najednou srozumitelný a smyčce předváděly vydařenou souhru. Na řadu však přišlo další očekávané rozbití v gradaci, rozpad a vyústění ve vokální doznění a vyklidnění. Nakonec toho „vrzání“ a abstrakce bylo v hodinovém vystoupení až příliš a potřeboval bych tam trochu více hudby.

Chez Fría, Otto Gruber-Halle

Mladá rakouská kapela Chez Fría prezentovala album „Die Kunst dem Fuge“ ve složení Lorenz Widauer – trubka, syntezátor, Felix Gutschi – zobcová flétna, Ferdinand Rauchmann – syntezátor, Maximilian Rehrl – baskytara, syntezátor, Paul Widauer – bicí. Elektronikou sycený moderně znějící jazz se zemitější rytmikou, který místy sklouzával až do pěkně heavy poloh. Ale jo, tohle mě celkem bavilo, hlavně v těch rozjetějších tvrdších pasážích.

Eyes to the Sun, Kunsthaus NEXUS

Eyes to the Sun je nálož, která v Saalfeldenu explodovala naplno! Sestava Leo Genovese – klavír, sopránsaxofon, Camila Nebbia – saxofon, Alfred Vogel – bicí dávala tušit, že půjde o zběsilou jízdu, jak rovněž naznačil moderátor večera, a taky že jo! Camila to do nás pálila jak divá, Leo jí zdatně sekundoval a Alfred vše s lehkostí držel. Po úvodním tlaku předvedli také solidní zklidnění a uvolnění, ale nervózní překotné tepání začalo opět vyvěrat na povrch, až znovu převládl ruch a zběsilá volnost improvizace. Alex nám řekl svůj příběh, jak se vyléčil z leukémie a je šťasten, že může znovu hrát. Tenhle dojemný moment tak nějak krásně vyvážil tu bláznivou muzikou, kterou vsichni tři na pódiu předváděli. Leo dokonce vytasil sopránku a zaposlouchat se do dvou saxů s bicími byla rovněž paráda. Tenhle neurvalý bordel mi teda byl při pozdním večeru zcela při chuti. Mňam!

Pedro Melo Alves – HIIT, Kunsthaus NEXUS

Páteční program pro nás zahájilo italsko-portugalské trio HIIT ve složení Simone Quatrana – klavír, Andrea Grossi – kontrabas, Pedro Melo Alves – bicí. Andrea mě navnadil tričkem Black Sabbath, ale jak se později ukázalo, poněkud marně. Lyrický velmi rozvláčný úvod se přehoupl do rozvibrovaného sóla bicích a začala trochu rozšafnější jízda, nicméně celkově to bylo hodně rozsypané a neuchopitelné. Andrea hojně používal smyčec, ale v té lyričnosti a záplavě rozšířených technik jsem se trochu ztrácel. Když tyto avantýry ustoupily do pozadí ve prospěch souhry muzikantů, podařilo se jim také vytvořit povedené intenzivní chvíle.

Kasho Chualan / Lukas König, Kunsthaus NEXUS

Kasho Chualan – preparovaný klavír, elektronika, Lukas König – bicí, amplifikovaný činel nás navnadili originálním začátkem, kdy házeli kuličky na plech, ale tam pro mě zajímavost tohoto vystoupení asi také rovnou skončila. Elektronika a preparované piano ve velmi pozvolném úvodu utvářely zvukovou krajinu, kterou po 15 minutách zadupali perkusivním blázněním. Chudák piano, to si poté ladič asi užil. Došlo ještě i na noise na bicí, krabičky v pianu, a dokonce scream Kashy, ale jak jsem uvedl již v úvodu, tento pošahaný koncept mě prostě nezaujal a bylo to takové čekání na Godota, docela dlouhých 50 minut.

Teis Semey „Raw fish“ , Otto Gruber-Halle

Teis Semey – kytara, Amalie Dahl – altový saxofon, José Soares – altový saxofon, Adam O’Farrill – trubka s elektronikou, Giovanni Iacovella – bicí, elektronika, Jim Black – bicí. Tohle jsem potřeboval vidět hlavně kvůli Jimovi Blackovi, který mě před pár lety naživo uhranul, a tak jsem doufal v další takové setkání. Teis v úvodu poznamenal, že jsme udělali správnou volbu přijít na tento koncert a začalo úvodní skřípání a skřehotání, které se postupně změnilo v rytmický chaos, kdy oba bubeníci šli proti sobě. Pak se chytly dechy unisono a pod nimi se objevil pevný rytmický základ a najednou jeli všichni spolu a Amalie vytáhla dokonce i melodické sólo! Na zdivočelém rytmickém podkladu se pak rozohnil i Teis za notné podpory Jima a najednou mělo vystoupení neuvěřitelné koule, až se zase rozpadlo do úplného bordelu. Hudebníci prezentovali několik skladeb, z nichž mi ne všechny úplně sedly, ale i tak to byla pořádně syrová ryba.

Skorupa 5 „Sonic Feast“, CONGRESS Saalfelden

Konečně jsme se přesunuli na hlavní festivalovou scénu, kde jako první dostal prostor kvintet ve složení Leonhard Skorupa – dechové nástroje, Silke Eberhard – dechové nástroje, Kirke Karja – klavír, klávesy, Robert Landfermann – kontrabas, Leif Berger – bicí. Dva basklarinety do úvodu mi udělaly velkou radost a zalahodily mým uším. Zezačátku to vypadalo, jako by hráli jen nějaké úryvky skladeb, ale zhruba po 10 minutách se konečně trochu rozehrála celá kapela a začalo mě bavit, jak se jeden přes druhého proplétali. Rozskotačit se dovedli i v triu bez dechů a piano dostalo také slušně zabrat. Pak zase přešli do překotného cvrlikání a hledání se, ale když šli do plných, tak to fungovalo a bavil jsem se. Ke konci koncertu vlastně čím dál víc, neboť oněch rozbitých pasáží ubývalo a muzikanti hráli hlavně pospolu.

Weird of Mouth, CONGRESS Saalfelden

A pak přišel na řadu můj první tajný tip na vrchol festivalu. Mette Rasmussen – saxofon, preparace, zvonky, Craig Taborn – klavír, preparace, Ches Smith – bicí, perkuse. Po nedávnem fantastickém sólo koncertu v Praze mě čekalo další setkání s Craigem, tentokráte v pořádně nabušené interakci s ostatními muzikanty. Krásně se jim dařilo naplnit prostor a kongeniální napojení z pódia přímo čišelo. Nepotřebovali zacházet do nějaké příliš nesrozumitelné lyrické abstrakce či avantgardy, neboť stále měli co říct. Poslouchali jsme tři mistry, kteří to zvládali uhrát do plných po celou dobu vystoupení. Ještě teď mi z toho báječně hučí v palici. Jak říká kolega Michal, to bylo žrádlo, samý sádlo! Když Craig nadskakoval na stoličce a mlátil do piana dlaní, Mette pištěla jak o život a Ches do toho bušil přes ručník. No a pak přišel sólový výstup Mette na sopránku, kdy nám div neurvala uši intenzitou a výškou tónů, kterými nás zasypala. Po chvilce se k ní přidal i Ches a jen takhle v duu nás krásně vydrtili, viz video ukázka. Craig se také představil sólo a po jeho preludování ukázali, že umějí i baladu, aby na závěr mohli zase nasadit plný tlak. Byl jsem blahem bez sebe, absolutní prozatímní vrchol festivalu!

Patricia Brennan „Breaking Stretch“, CONGRESS Saalfelden

Dalším vystoupením jsme se vítaně posunuli od free jazzového běsnění až někam do Afriky a k latinským rytmům, ale nebyla to žádná laciná tancovačka. Na to by tahle vytříbená sestava Jon Irabagon – altový a sopraninový saxofon, Mark Shim – tenorsaxofon, Adam O’Farrill – trubka s elektronikou, Kim Cass – kontrabas, Dan Weiss – bicí, Keisel Jimenez – perkuse, Patricia Brennan – vibrafon jen tak nepřistoupila. Patricia se svěřila, že je to teprve druhé vystoupení její kapely v Evropě a byla strašně vděčná festivalu v Saalfeldenu za pozvání. Avantgardnější vibe tu tvořily hlavně dechy, které často jely jeden přes druhého, zatímco rytmika působila do kontrastu někdy i docela uhlazeně, což však vytvářelo zajímavé pnutí. Pro mě to byla velmi příjemná změna v nabitém experimentálním programu a vítaný odpočinek od intenzivních volných improvizací. Kapela zněla opravdu velkolepě a Patricia vyzývala diváky klidně i k tanci. Moc vydařené vystoupení a další festivalový objev.

Ingebrigt Håker Flaten (Exit) Knarr, CONGRESS Saalfelden

Síly a schopnost koncentrovat se již bohužel pomalu docházely, ale ještě nás o půlnoci čekala tahle sestavička: Ingebrigt Håker Flaten – kontrabas, Amalie Dahl – saxofon, Karl Hjalmar Nyberg – saxofon, Marta Warelis – klavír, Jonathan F. Home – kytara, Olaf Olsen – bicí, které samozřejmě nešlo odolat a museli jsme vydržet. Díky Jazz Goes to Town jsem již věděl, jaký nářez mohu očekávat a do Saalfeldenu dorazili s novým albem Drops, které vyšlo přesně v den koncertu. Šustění a chrastění nás čekalo v počátku vystoupení, až se krásně našli a rozjeli pecku s pořádnou rockovou energií. Tahle severská divočina byla báječnou pohádkou na dobrou noc a v poslední skladbě se k nim ještě přidala i Mette Rasmussen.

Text: Michal Kratochvíl
Fotky a videa: Michal Sýkora