Po složitých covidových dobách uchystal pražský Jazz Dock skutečně nabitý ročník svého nejprestižnějšího festivalu, který vzniká ve spolupráci s Prahou 5. K Vltavě zavítali ve dnech 3. – 9. 11. 2022 takové hvězdy, jako jsou Aaron Parks, Joe Lovano, Gretchen Parlato nebo americká kapela The Bad Plus.
Aaron Parks přijel 3.11. do Jazz Docku prezentovat své krásné melodické skladby, které hladí na duši. Povětšinou nekomplikované melodie a přímý tah na bránu fungují skvěle a naživo je jejich podání místy až strhující. Aaron navíc vtipně poznamenal, že nemusíme hledat sóla a přemýšlet nad tím, kdy začíná melodie a také nemusíme pokaždé otrocky tleskat. Celkově byl při uvádění koncertu velmi sympatický a celá kapela si mě svým až nejazzovým projevem získala. Hráli průřez oběma alby projektu Little Big a zazněly například Dreams of a Mechanical Man, Attention Earthlings inspirovaná klimatickou změnou nebo doposud nenahraná skladba Greetings. Tu v závěru nečekaně rozbili a vykontrastovali tak její líbivost, aby mohli přejít do hitovky Kid, která nese až rockový náboj. V druhém setu pak ještě zazněly třeba Rising Mind, My Mistake nebo Sports, kterou napsal kytarista Greg. V přídavku zahrál Aaron sólově skladbu věnovanou své ženě a díky neutuchajícímu aplausu se ještě jednou sešla celá kapela a na úplný závěr večera zahráli Good Morning. Nádherný večer s hudbou, která hladí…
Sestava: Aaron Parks – piano; Greg Tuohey – kytara; Simon Jermyn – baskytara; Tommy Crane – bicí.
Další úžasný kvartet se nám představil v pondělí 7. listopadu. Báječně napojené trio Marcina Wasilewského korunované legendárním Joem Lovanem. Začali postarší věcí z dílny mistra Lovana The Dawn of Time, kde si výživné sólo nejprve střihl Joe a hned poté i Marcin. Solidní rozjezd koncertu byl následovaný skladbou Vashkar od Carly Bley z alba Arctic Riff, které tato sestava natočila pro ECM. Jednalo se o rozmáchlou baladickou kompozici, kterou uvedl Sławomir na kontrabas posléze doprovázený Michałem na bicí hrajícím pouze rukama. Magicky se jim tuhle věc podařilo rozvinout na více než 15 minut. Pro změnu nálady pak následovala šlapající rychlejší skladba, ve které Joe vzdává poctu legendám žánru, jako jsou Sonny Rollins nebo Ornette Coleman a pobavil nás i svými tanečky. Touhle rozjetou peckou nás odpálili až někam do stratosféry a myslím, že se všichni v klubu mohli tetelit blahem. Další, poněkud zadumaná, skladba Glimmer of Hope ukončila první set. Po tradiční krátké pauze nadešel čas na set druhý, který se nesl v podobném duchu rozmáchlých kompozic naplněných prvotřídní improvizací. Mohli jsme se nechat unášet na zvukomalebných vlnách toho nejšpičkovějšího jazzu s kultovním ECM zvukem. Zazněla třeba balada Old Hat, kterou Marcin věnoval mistrovi Lovanovi a jako přídavek L’amour Fou, našláplá bopující pecička se zapamatovatelným motivem, ve které dostal prostor na sólo i Michal na bicí. V triu pak šponovali skladbu co to dalo a po přidání Joea koncert dovedli do vydařeného finiše. Nádherná exkurze do esence hudby a improvizace s kongeniálním napojením hráčů. Vrchol festivalu Jazz On5?
Sestava: Joe Lovano – saxofon; Marcin Wasilewski – piano; Sławomir Kurkiewicz – kontrabas; Michał Miśkiewicz – bicí.
Se zpěvačkami v jazzu to mám opravdu složité (nebo ony se mnou?) a potvrdilo se mi to i při sólovém koncertě Gretchen Parlato v úterý 8.11. Při nedávném vystoupení se SF Jazz Collective mi její projev zas tak nevadil, ale to bylo nejspíš tím, že v kapele neměla tolik prostoru. Při vystoupení v Jazz Docku na mě její kouzlo vůbec nezapůsobilo a musím upřímně přiznat, že vystoupení mě věru nezaujalo. Na albu mi to celkově přijde mnohem lepší, naživo mi tam chyběly lidově řečeno “koule”. Kapela, když mohla, hrála dobře a místy se i rozjela, ale jakmile zase Gretchen začala zpívat, ta energie zmizela a nemohl jsem se napojit. Tohle mi prostě nějak nesedlo…
Na středu 9.11., závěrečný den festivalu Jazz On5, jsem se po předchozím dni těšil o to více a doufal jsem, že si takříkajíc spravím chuť. Do Jazz Docku dorazili slovutní The Bad Plus s novou sestavou (Reid Anderson – kontrabas; Dave King – bicí; Ben Monder – kytara; Chris Speed – saxofon, klarinet) a novým albem The Bad Plus, které mě dost baví. I když je venku teprve krátce, poslouchal jsem ho již několikrát. Začali hned první peckou Motivations II a poté prezentovali starší kus Anthem for the Earnest. Při představení členů kapely si Reid a Dave neodpustili vtipné mezihry, kterými bavili jak sebe, tak i přítomné publikum. Poté se pokračovalo prezentací nové desky skladbami Stygian Pools a You Won’t See Me Before I Come Back, ve které Dave konečně probudil svou vnitřní bestii. V následné singlovce Sunwall se do toho pořádně opřel a první polovinu skladby sóloval a poskytoval tím šílený podklad pro ostatní, aby pak narovnal rytmus a celá kapela skladbu proměnila v rockovou hymnu se ságem píšícím melodii. Navíc mi přišlo, že ji oproti albu nastřelili o dost rychleji. Po takové jizdě si to žádalo zklidnění, které přinesla Reidova kompozice Giant. Sám ji uvedl procítěným kontrabasovým sólem a i provedení skladby zbytkem kapely mělo neskutečný feeling. Dramaturgie koncertu byla báječná a neustále se střídaly pomalejší kusy s těmi rychlými, takže po této oduševnělé baladě následoval další nářez z nového alba. To vlastně přehráli úplně celé v přeházeném pořadí. Sick Fire naživo byla pořádná divočina a neučesaný bordel. V tomto free jazzovém haluzu ukázali, že stále ještě umí vystrčit růžky. Neskutečná pestrost repertoáru jim umožňuje neustále udržovat posluchače v napětí a na pozoru. Dobrou náladu Reid ještě umocnil hláškou, že i kdyby se klub začal potápět, tak oni budou hrát až do úplného konce. Celý set uzavřeli věcí Not Even Close To Far Off s krásným fade outem a pak nás ještě obšťastnili dvěma přídavky. Báječná tečka za nadmíru vydařeným festivalem!
Fotky: Jakub Macháček