Jak jsme vás před časem informovali, v jihomoravských Letovicích proběhl v prostorách zámecké jízdárny ve dnech 27. – 29.května další ročník festivalu BiGy Fest. Zúčastnil jsem se pátečního a bohužel jen části sobotního programu, ale i tak nebyla o hudební zážitky nouze…
První den patřil krajině současné jazzové trubky a živé ambientní elektroniky, čili OSKARU TÖRÖKOVI a MICHALU RATAJOVI. V sedmi skladbách (nepočítaje v to zcela akustický přídavek v podání Töröka, jenž hrál na piano i trubku zároveň) oba aktéři v reálném čase nepřetržitě a kongeniálně hnětli elektroakustický zvuk. Török samploval hlas své trubky, přičemž některé elektronické podkresy měl již předpřipravené; ovšem živá hra převažovala, jak se na jazzového instrumentalistu jeho kvalit sluší a patří. Je navýsost dobře, že i u nás vyrostl trumpetista, jenž si nezadá s onou slovutnou severskou trojicí Mathias Eick, Arve Henriksen a Nils Petter Molvaer, od kterého tohle všechno elektronické dění okolo trubky začalo. Stejně tak Rataj se může směle měřit s otcem jazzové elektroniky Buggem Wesseltoftem. Z jeho arzenálu, v němž nechyběly minimoog i amplifikovaný nízký bubínek, tryskaly vrstevnaté plochy sestávající z experimentální klubové elektroniky, ambientu i noise. Obohacoval tak celkovou zvukomalebně melodickou severskou náladu o naturalistické, elektroakustické a vůbec překvapující prvky. Na jeho soustředěné elektronické hře je znát, že je skladatelem soudobé vážné hudby. Struktury zvukových pláství či rytmické figury se neopakovaly; na rozdíl od mnohých tvůrců elektronické hudby nesází na efekt gradujícícho minimalistického proudu. Ratajova práce s dynamikou je tak i bohatší. Navíc též sledovat jeho pohyby při hře je zážitek; připomíná zároveň inženýra i baletního tanečníka. Příjemným obohacením vystoupení této dvojice bylo také využití akustického piana, které je přitomno v Prostoru. A nesporně též Törökův meditativní vokál v kontrastu s elektronickou psychedelií v poslední skladbě. Hóóódně vydařený koncert!
Druhý festivalový den zahajovalo MICHAL PAVLÍČEK TRIO. Byť chyběl původně avizovaný progresivně jazzový klávesák Michal Nejtek, díky němuž jsem si sliboval trochu jiný zvuk tria, a místo něj hrál Pavlíčkův dvorní baskytarista Martin „Maťo“ Ivan, vystoupení mne ani trochu nenudilo. Ivan hraje na pětistrunnou basovku excelentně, zbytečně se netlačí do tvrdosti, takže s robustním bubeníkem Michalem Daňkem, zvaným „Kolouch“, jenž hraje přesně a nekomplikovaně (a ještě navíc s jednou nohou momentálně nepohyblivou) tvoří rytmiku, jež Pavlíčkovi uvolňuje ruce. Svůj set již legendární kytarista zahájil vpravdě oslavou kytary „Ve znamení Jayi“ (takhle říkal kytaře Pavlíčkův syn Matyáš, když byl úplně malý). Došlo na hardrockové „Stopy“, intenzivně vygradovaný ploužák „Plot na nebi“ (inspirovaný básní Jáchyma Topola), melodický „Jeden den v parku u Zlaté brány“ a vzpomínkové „Veliké lalulá“ a „Na Kloboučku“. Nechyběla ani vypjatá výzva zlosynovi z Východu, aby přestal vraždit lidi; skladba i s improvizací, jež drásala zvukovou brutalitou a destrukcí, aby poté následovala střelba proti grázlovi. Tohle mne doslova zvedlo ze zámecké židle…
Písničkář GERALD CLARK, Jihoafričan momentálně rozjíždějící kariéru v srdci Evropy, také dostál pověsti, jež ho předcházela. Kromě hry na kytaru nechával nohou rozeznít vlastnoručně vyrobený stomp box, v němž byla umístěna navíc tamburina, což dodávalo písním šťavnatý beat. Navíc ho doprovázel výtečný kytarista Jiří Maršíček, který účinek písní s vlivy folku, blues a jihoafrického gospelu umocňoval sóly.
Poté jsem musel jet vyvenčit psa, který byl doma sám. A ten pacholek zdrhnul. Po stopách hárající feny. Neposlechnul, což do té doby nikdy neudělal. Holt mladý pes, jednou to přijít muselo. Než jsem ho našel, bylo na koncert MARTY KLOUČKOVÉ a jejího hvězdného kvarteta s Davidem Dorůžkou, Jaromírem Honzákem a Markem Urbánkem pozdě. Tolik jsem se těšil. Jenže na psí touhu jsem byl krátký… Tak alespoň fotoreport napoví, jaké to bylo!
Autoři foto: Tomáš Znamenáček (pátek) a Petr Švancara (sobota)