V pátek 20.května se v boskovickém Prostoru uskutečnil další dvojkoncert v rámci projektu Amplitudy, a to již pošesté. Za finanční podpory města Boskovice zde mohou vystupovat hledači nových hudebních cest – ať už přicházejí ze směru avant nebo post (jak píše v anotaci produkční Ludmila Čerbáková). Tentokrát to byla obvzláště avantgardní lahůdka! Představili se akordeonistka LUCIE VÍTKOVÁ a elektronický experimentátor SIMO HAKALISTO.
Lucie Vítková, rodačka z Boskovic, patří k nejvýraznějším tvůrcům mezi mladými českými hudebními experimentátory. Studovala na brněnské JAMU u Jaroslava Šťastného alias Petera Grahama, absolvovala výměnné pobyty v Haagu, Berlíně, Kalifornii a New Yorku, kde pracovala s Georgem Lewisem na své doktorské práci o sociálním a politickém rozměru hudby soudobého skladatele Christiana Wolffa. Kromě komponování, při němž často používá zvukové a grafické partitury, působí zhusta právě na newyorské scéně jako improvizátorka, performerka a dokonce tanečnice. Ke svému hlavnímu nástroji akordeonu přidává hlas a elektroniku. „Jako hudebník se považuju za kyborga,“ říká k tomu v jednom nedávném rozhovoru.
O svých nástrojích přemýšlím jako o součástech svého těla. To se týká i věci, jako je můj přenosný reproduktor, který mám už léta. To je pro mou práci performera zásadní – vztah mezi mnou a mými předměty je hlavním tématem mých představení. Často používám přenosnou zpětnou vazbu, kdy mám na ruce malý mikrofon a na noze aktivní reproduktor. Tímto způsobem se každý můj pohyb odráží ve zvuku, a když ho slyším, vede mne to k dalšímu pohybu nebo ke hře na můj nástroj, čímž vzniká celek.“
A přesně to se odehrávalo na pódiu boskovického Prostoru při provádění nejnovější Lucčiny skladby „Environment“. Autorka měla navíc k akordeonu připevněn snímač a foukací harmoniku. Před ní na zemi leželo dvanáct grafických partitur. Vzhledem k prostředí vůkol se jejich sónická interpretace mění; může být i časově mírně proměnlivá (mezi 30 a 35 minutami). Zvuková plazma mění v každé části barvu, hustotu i dynamiku, přidává se hlas, který na mne působí značně zneklidňujícím dojmem. Vítková využívá plný rejstřík svého akordeonu a pracuje se specifickým zvukem, ať už primárním či s jeho otiskem, až do jeho vyčerpání. Zážitek, který se hned tak našinci nenaskytne!
Finský hudebník Simo Hakalisto aka Shakali působí nyní v Brně, a to v kolektivu experimentální elektroniky AVA a drone-ambientním duu Thistle. Jeho sólová tvorba se pohybuje v podobném hudebním světě. Zkoumá struktury, jež vznikají při tvorbě syntetických a organických zvuků, jen jsou zemitější, hutnější, tvrdě se vymezující vůči byť pouhému názvuku hudby New Age; sám svůj styl označuje jako No Age. Ovšem pozoruhodný je ten fakt, že líbivost odmítá nikoli skrze zvukově brutální, disharmonický přístup, nýbrž věnuje pozornost těm nejjemnějším, ale též nejsyrovějším nuancím zvuku, jenž je takto nestabilní, a tudíž mnohotvárnější. Ostatně tak znějí jeho dvě dosavadní nahrávky – „Petojen tavat“ (vydal finský label Ikuisuus v loňském roce) a především nedávný počin „Aurinkopari“ (vydaný minulý měsíc na kazetě a digitálně na prestižní francouzské značce Good Morning Tapes). A právě s tímto materiálem pracoval v boskovickém Prostoru.
Shakali vychází z minimalistického přístupu, kdy z jednotlivých, osamocených tónů nejdříve vycedí dokonale jejich razanci, poté jejich materii pozvolna rozšiřuje o spektrální, alikvótní rejstříky, a jejich frekvenci zároveň zahušťuje. Dosahuje tak hypnotického účinku podobně, jako to dokázali šamani. Poté přidává pomalounku ambientní mračna, ovšem notně zatěžkaná; zvuk se násobí, také zdrsní prvky noise. Ovšem alikvótní zvuky přece jen zvítězí, evokují dokonce asijskou lidovou hudbu, proplétají se, vrství na sebe, a pod nimi se vyřine vlnící hlukový drone. Stolní elektrárna před Shakaliho rukama jede na plné obrátky…
Prostě zážitek!
(Autor foto: Tomáš Znamenáček)