Jak jsme vás již informovali, v jihoslovenském městě s převažující maďarskou enklávou, Dunajské Stredě, proběhl ve dnech 10. a 11.září další ročník festivalu jazzové a improvizované hudby ARE YOU FREE?. Dramaturgie otce festivalu Igora Vidy byla sice ze všech dosavadních třinácti ročníků posluchačsky nejvstřícnější, ale na kvalitě se to nijak nepodepsalo. V NFG klubu na Korze Bély Bartóka (jak příznačné!) vystoupilo celkem pět formací a jeden sólista, a to v širokém stylovém rozpětí…
V pátek 10.září festival otevřel maďarský soubor Nagy Emma Quintet. Tedy kvinteto mladičké zpěvačky Emmy Nagy, jež byla ale bohužel nejslabší součástí tohoto jazzového celku. Ne, že by šlo vyloženě o propadnutí, ale instrumentální složka vystoupení kvalitou vysoko převažovala nad vokální. Pokud zpěvačka vokalizovala, čili nemusela vkládat emoce, výraz do anglických slov, snesla přísnější měřítko. Její hlas ještě musí vyzrát, nyní je ještě příliš nevýrazný a plochý. Ale umělecký potenciál a jazzové srdce má, o tom není pochyb. A navíc je půvabná a zaujatost kumštem z ní prýští. Ovšem nutno dodat, že postupem času její nejistota (která nejen mne překvapila, vždyť prošla v pohodě soutěžemi!) mizela a začaly se vylupovat některé její silné okamžiky. A v nich se daly tušit věci budoucí; myslím, že brzy bude tento soubor s uměleckou přesvědčivostí stavět na vzrušujícím kontrastu mezi ženskou křehkostí, city, emocemi a šťavnatou, hutnou, vesměs jazz-rockovou instrumentací. Již nyní podávají výtečné instrumentální výkony především pianista Krisztián Oláh a kytarista Péter Cseh.
Progresivní česko-moravský jazz byl reprezentativně zastoupen čtyřhlavou úderkou JWQ, čili Janoušek-Wróblewski Quartetem. Podle mého názoru nejlepší středoevropský trombonista své generace Štěpán Janoušek, shodně ceněný altsaxofonista Michal Wróblewski plus výtečná, nabušená rytmika, bubeník Jan Chalupa a kontrabasista Miloš Klápště, zahráli vskutku svěží, hutný, šťavnatý jazz v podobě eklektické, elektrizující směsi neworleánské dechovky a newyorského downtownu. Nechal jsem se zcela opít silně alkoholickým koktejlem ostrých frází, tanečního reje, free jazzu, power jazzu, blues, melodických pohlazení, šramlu, neidiomatických (o)bludností i funebrácké hudby. Dechaři hráli unisono i v kontrapunktických střetech; když se každý sám vydal na výlet do říše improvizace, byl z toho hodně barvitý trip. Rytmika hutná, šťavnatá, údernická, ale netlačila na pilu, takže nepostrádala citlivost. Kvarteto přehrálo a rozvinulo materiál z alba, jež co nevidět vyjde v podobě LP na značce Ma Records. A na to vemte jed, že je na co se těšit!
První večer uzavíral elektronický mág z Bratislavy, Slávo Krekovič. Elektronické propletence, polyrytmy, ambientní obláčky, noisové jazyky, zvukové šamanství, výbušná i ponorná dynamika, vrstevnatost, atomická struktura, dronová hladina, běsnění, hororové zvuky, to vše se střídavě zařezávalo či vplouvalo do uší. V závěru se vyřinula ambientní vlna, v níž jsem se dobrovolně nechal utopit…
Sobotu 11.října odstartovala ethno-jazzová Tariqa. A byl to až hypnotický nářez, který s každým tónem a taktem způsoboval slast a nabíjel nesmírnou, snad vesmírnou energií! Lídr, marocký zpěvák a instrumentalista Saïd Tichiti, perfektně ovládající maďarštinu, takže koncert uváděl, svojí hrou na třístrunný (dvě dlouhé, jedna krátká struna) tradiční africký nástroj gembri vytvářel hutný basový spodek repetetivního charakteru. Ten v baladičtějších kompozicích střídal arabskou loutnou oud. Kytarista Márton Fenyvesi, byť nenápadný, rytmický tok zahušťoval jazz-rockovou šťávou, a bubeník András Halmos vše stloukával do sopečného monolitu. Mocný zvuk dotvářela dechová sekce, přičemž Péter Bede střídal saxofon a flétnu kaval, Ferenc Kovács pak trubku a housle. Čili kapela měla dvě výrazové polohy: s flétnou, houslemi a loutnou jemnější, baladičtější a zpěvnější, i když stále šťavnatou, se saxofonem, trubkou a gembri pak údernou, razantní, vzkypělou, šamansky taneční. Místy až s rockovým tahem! Včetně tučných sól. Svůj výtečný set zakončili maďarskou lidovkou o bačovi, který neustále ztrácel, hledal a nacházel ovce, tedy střídavě lkal a radoval se…
Polská formace Szymon Klima Quintet se nenechala zahanbit a její folklórem sycený jazz, i když ne tak efektní, udržel posluchače ve vytržení. Kapela stavěla na proměnlivé dynamice a hustotě zvuku, hard bop se střídal s fúzí jazzu a rocku (hlavně díky kytaristovi Jakubovi Mizerackému a baskytaristovi Adamovi Kowalevskému), občas se vyloupnul dokonce blues-rock, nejčastěji však power jazz či free jazz. Szymon Klima střídal basklarinet s obyčejným klarinetem, v obou případech mistrovsky, protože rozkročený mezi meditací a vášnivými emocemi. Vyznamenal se též tenorsaxofonista Dariusz Rubinowski, jenž se ani trochu nebál divočin ve vyšších až stratosférických rejstřících. Na postu bubeníka se místo Jakuba Marczyńského, který hraje na albu kvinteta „Folwark“ (Hevhetia, 2018), objevil neméně výtečný Dawid Fortuna (Pawel Kaczmarczyk Audiofeeling Trio, Stanislaw Slowiński Sextet, Adam Baldych). Svoje vystoupení kvinteto zakončilo až hymnicky…
Festival zakončilo unikátní trio Szabó, Hanousek & Drnek. Měl jsem obavy, zda tito improvizátoři, jež spolu takto měli vystoupit zcela poprvé (!), dokáží udržet pozornost posluchačů, kteří měli za sebou dva tak výrazné sety. Naštěstí se moje obavy nenaplnily, spíše naopak. Slovenský kytarista Štefan Szabó, sopránsaxofonista a basklarinetista Radim Hanousek i akordeonista Vojtěch Drnek vpravdě excelovali! Ono nešlo zcela o volnou improvizaci, neboť jejich hudba vyvěrala z autorských kompozic všech tří protagonistů či jedné skladby Johna Zorna. Propletence tří hlasů tvořily vrstevnatou, proměnlivě dynamickou, energeticky výživnou a netuctově barevnou hudbu, vycházející nejen z jazzové avantgardy, ale výrazně i ze soudobé vážné hudby. Neobvyklou barevnost tria umocnila též hostující, velmi emotivní a hlasově suverénní vokalistka Michaela Bóková. Při poslechu mne napadlo, že by se jejich vystoupení zaručeně líbilo Franku Zappovi…
