Natalia Kordiak. Autor foto: Tomáš S.Polívka

Hevhetia JazzBus & Showcase 2021 – Part I. aneb Polská stopa

Letošní dění okolo 4.ročníku HEVHETIA JAZZBUS & SHOWCASE začalo tentokrát v polském městě Źory, kde v létě probíhá již 13 let Festival Voicingers. Ten mají aktuálně pod palcem čtenářům Jazzportu již známí vokalisté Grzegorz Karnas a Natalia Kordiak. Showcasové koncerty proběhly 18.srpna jako vždy v Městském kulturním středisku, jež nabízí mladým polským i zahraničním adeptům jazzu vskutku široké zázemí, a to po celý rok. Marně si vybavuju něco podobného u nás…

Přijeli jsme do Źory již den předtím odpoledne. Tým Voicingers nás večer vyzvednul a jal vést ulicemi města až k úhlednému domku. Uvniř skrýval vinotéku, která patří známému multižánrovému violoncellistovi Adamu Oleśovi. Ten mimochodem již 15 let úzce spolupracuje s Karnasem. Popíjeli jsme s úsměvem i uštěpačně víno Motýle, zakusovali skvělými krajovými specialitami a večer pak vyvrcholil vystoupením Oleśe, s nímž si posléze zajamoval nejen Karnas, ale na piano též jarrettovsky improvizující Jana Bezek. Ale večer byl pro naše polské přátele ještě příliš mladý, takže jsme skončili nakonec v restauraci Texas na okraji města, kde proběhl skvělý sejšn, při němž se vystřídali mimo jiné zpěvačky Anna Gadt a Marta Kloučková.

Středu 18.srpna dopoledne otevřel přednáškou Michal Hajduk z Institutu Adama Mickiewicze. Ten začínal jako nezávislý promotér a manažer, od roku 2001 se zabývá hudebním byznysem a jako kurátor alternativní a jazzové hudby vyvinul strategii pro tento sektor a založil label Don´t Panic! We´re from Poland!, který propaguje polskou hudbu v zahraničí. Pohovořil o aktuální situaci po covidu („What´s Going On?“), o nutnosti budovat kariéru krok po kroku, nutnosti ovládat propagaci svého díla („mladí muzikanti hodí na Youtube video, a myslí si, že mají hotovo!“), o změně etiky v branži i samotném způsobu vydávání alb („na vydávání je zainteresováno příliš mnoho lidí, takže náklady jsou neúměrné konečnému efektu…“). Překvapením bylo pro mne jeho sdělení, že byť je Polsko jazzovou velmocí, trh je příliš malý, neboť mnohá jména, jež považujeme za „hvězdy“, jsou de facto pouze lokálního charakteru a nejsou známá v celé zemi.

Odpoledne se představila první showcaseová kapela – Parnas Brass Band z Katovic. Bicí, dvě trubky, tenorsax, trombón a tuba; řízné sazby, šťavnatá sóla, témbrová unisono, lídrem je tubista, jenž se řadí k nemnoha jazzovým mistrům tohoto nástroje. Kapela mísí neworleánský jazz s hard bopem, funkem a rockem na solidní úrovni.

Dalším souborem bylo francouzsko-polské kvarteto Manu Domergue´s Pebble In The Shoe, což je zároveň autorský monotematický projekt lídra. Manu Domergue studoval klasický lesní roh, posléze i jazzový (což je velmi vzácné), dále pak jazzové piano a klasický zpěv. Když objevil zpívajícího trumpetistu Cheta Bakera, absolvoval v Kalifornii vokální jazzová studia u Rogera Letsona. Po návratu do Francie začal též jazzově hrát na vzácnou, již dnes nepoužívanou pochodovou hornu melafon, již do Ameriky přinesli francouzští vojáci. V následujících letech založil vlastní kvarteto Raven, s nímž na dvou albech a stovce koncertů po celém světě zkoumal téma mýtů a symbolů ohledně tohoto ptáka, jehož proslavil nejvíc E.A.Poe. Od roku 2015 je pedagogem v Didier Lockwood Music Center v Dammarie-les-Lys a úzce spolupracuje právě s Voicingers. Tentokrát se představil ve vrstevnatém, sugestivně narativním, až mysteriózním hudebním příběhu ševce a jeho bot. Samozřejmě šlo o symbolický, existenciální příběh plný touhy, lásky, vzdoru a naděje, alegorie na dnešní svět, na životní tíži i onu kunderovskou nesnesitelnou lehkost bytí. Domergue na sebe pochopitelně strhával pozornost. A zaslouženě. Zpíval či recitoval anglicky, francouzsky a polsky, projevem mnohdy připomínal tu Steva Harleye, onde theatre-rock či Davida Bowieho. Zpíval i falzetem, v závěru vrstvil vokál s power-jazzovým tahem polských spoluhráčů až k hymnickému finále. Skvělý set!

Poté vystoupil Ziółek Kwartet, který sestavil pianista a skladatel Grzegorz Ziółek. Spolu s ním zde hráli trumpetista Marcin Elszkowski, bubeník Miłosz Berdzik a kontrabasista Piotr Narajowski. Nejsou to žádná ořezávátka, jde o studenty a absolventy Berklee College of Music či Hudební akademie v Krakově a Hudební akademie Karola Szymanowského v Katovicích. Trumpetista silně připomínal Tomasze Stańka, čemus se asi polský hráč na trubku nemůže vyhnout. A vlastně ani nemusí. Kvarteto jazzové výrazivo rozvolňuje, dynamizuje a pracuje s kontrasty lyrických a rtuťovitých poloh. Pianista nehraje na efekt, pohybuje se mezi intimní a meditativní polohou a spíše tlumenými, ale o to silnějšími emocemi.

Večer vyvrcholil koncertem maďarsko-polského souboru András Dés Trio. S věhlasným maďarským bubeníkem a perkusistou hráli tentokrát mladí polští muzikanti: kytarista Mateusz Szczypka a kontrabasista i baskytarista Mateusz Szewczyk. András Dés (mimochodem jeho otcem je saxofonista László Dés, kterého jsem poslouchal od poloviny 80.let) opět prokázal, jakým je úžasným hráčem sršícím fantazií a citem pro neobvyklé rytmy a zvuk, který zdaleka není pouze perkusivní. Basová linka většinou pulsovala v podobě výrazného riffu, na jejíž pevných základech vytvářeli kytarista a především lídr bohatý improvizační vesmír. Dés používal jako perkusivní nástroj i vlastní tělo, rozezvučel kalimbu, „bubnoval“ ústy, třel dlaněmi o sebe; zněl ethno-jazz i jazz-rock, byla to paráda!

Poté následoval opět v Texasu jam-session, v němž improvizovala Natalia Kordiak s kvartetem, ve kterém se blýskli výtečnými sólovými chorusy Jana Bezek na el.piano a trumpetista Marcin Elszkowski. Zpěvačku posléze vystřídal Grzegorz Karnas, jenž vystřihl ve zběsilém funky rytmu Marleyho slavný reggae hit „Exodus“, do něhož vtisknul zlobu, vzdor, protest, úlevu, naději, tu v angličtině, tu zase polsky, až k extázi. Instrumentalisté drželi krok a třeba sólo Jany Bezek bylo dechberoucí. Pak se vrátila Kordiak, a tentokrát se standardy, přidali se další muzikanti – dechaři, a byla to náramná paráda… až do hluboké noci.

(Autor foto: Tomáš S.Polívka)