Na čtvrtém adventním koncertě v evangelického kostele v Boskovicích zazněla 22.prosince soudobá vážná hudba v podání smyčcového ENSEMBLE OPERA DIVERSA s koncertním mistrem, houslistou Janem Bělohlávkem ve svých řadách, a smíšeného pěveckého sboru ENSEMBLE VERSUS. Ve střídavém podání zazněly skladby různých autorů, jež spojoval silný duchovní náboj. Mezi nimi značně zkrácená verze minimalistické kompozice Gavina Bryarse „Jesus´Blood Never Failed Me Yet“ pro smyčce a předtočený záznam. V závěru koncertu, v rozsáhlejším díle Ondřeje Kyase „Magnificat pro smyčce a sbor“, se oba ansámbly spojily, aby tak výtečnou dramaturgii završily…
Ensemble Opera Diversa je nezávislý brněnský soubor (působí od roku 1999), který se soustřeďuje na soudobou vážnou hudbu. Momentálně nahrává dílo Jana Nováka; brzy vyjde již třetí CD s tímto veskrze nedoceněným skladatelem. Kmenovou dirigentkou ansámblu je Gabriela Tardonová, jež nechyběla ani tentokrát. Ensemble Versus vznikl v roce 2003 jako komorní sbor studentů Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, o šest let později se stal součástí Ensemble Opera Diversa. Sbor založil a vede Vladimír Maňas.
V úvodu koncertu zazněl „Introitus pro smyčce“ Ondřeje Kyase, lahodný, s přelévavou dynamikou, pozvolna houstnoucí, se sólovým hlasem houslí; po nádherném vyklenutí následovalo ponorné ztišení. Tuto skladbu napsal autor přímo na objednávku souboru. Kyas je stěžejním skladatelem pro Ensemble Opera Diversa, ve spolupráci s libretistou Pavlem Drábkem pro něj zkomponoval řadu minioper a celovečerních kusů. Poté nastoupil sbor, aby provedl „Rorate Coeli“ norského tvůrce Henrika Odergaarda; stačí dvě slova: vášnivá polyfonie. Pak se odpojila skupina zpěváků (3) a zpěvaček (2), jež z opačného konce kostela předzpívávala sboru „A Hymn to the Virgin“ britského velikána Benjamina Brittena, který takto zhudebnil anglicko-latinský hymnus někdy z roku 1300, aby se posléze opět spojila v hymnickém mnohohlasu. Program pokračoval hluboce zasmušilými smyčci „Adagio celeste“, jež napsal finský skladatel Einojuhani Rautavaara; postupně se smyčcová oblaka prosvětlovala a jas nabýval na intenzitě. Následovaly dvě sice krátké, ale o to hutnější sborové pocty Panně Marii. Bohatá polyfonie ženských hlasů tvořila „Tota pulchra es“ francouzského autora Maurice Duruflé a byla spíše rozjímavá, smíšený sbor unisono ve svižném ostinatu „Bogorodice djevo“ mne naopak zvedal z kostelní lavice; takových svižných kusů od Arvo Pärta moc neznám…
Když jsem si před bezmála dvaceti lety koupil CD s nahrávkou kompozice Gavina Bryarse „Jesus´Blood Never Failed Me Yet“, byl jsem zpočátku dojat oním nasamplovaným zpěvem londýnského bezdomovce; ovšem s přibývajícimi minutami jsem znejistěl, zaskočen stále stejným zpívaným motivem a neměnným doprovodem. Pravda, střídají se orchestr i smyčce v různé modifikaci, ale motiv je stejný od počátku do konce po celých 74 minut. V závěru se k bezdomovci přidává Tom Waits, což ve mně opět vyvolalo chvění. A když to utichlo, náhle jsem pocítil potřebu si to celé pustit znovu. Ponořit se do toho, zastavit čas; od té doby si tuhle desku pouštím kdykoli, když cítím okoralost a semletí… (Ostatně genezi vzniku této kompozice osvětluje nádherným textem Tomáš Znamenáček v boskovických Ohlasech)
Ensemble Opera Diversa Bryarsovu kompozici podstatně zkrátila, omezena „pouze“ smyčcovým arzenálem. „Pouze“ vskutku v uvozovkách, protože i takto dokázal pracovat s přibývající zvukovou intenzitou a dynamikou výrazu. Zprvu hrstka smyčců, jen zlehýnka, postupně se přidávaly další, jedno z dvojice violoncell začalo zahušťovat spodní proud rytmickým pizzicatem, smyčce houstly; po vyklenutí se zvuk ansámblu opět pozvolna tišil, dokud nezůstal jen hlas bezdomovce. Přiznám se, že mne to zasáhlo opět s neztenčenou silou…
Ovšem to pravé finále vypuklo až s úchvatným dílem „Magnificat pro smyčce a sbor“, jež Ondřej Kyas zkomponoval pro brněnský ansámbl v roce 2011, záhy po dosud nejrozměrnější skladbě „Stabat Mater“. Autor zhudebnil Mariin chvalozpěv z Lukášova evangelia. Rozšířený sbor i smyčce střídají ponory i vzlety, nechybí dronový smyčcový zvuk i rytmické svižnosti v neustálých proměnách, výraz je sycen emocionalitou; Zazní rozechvělé imprese, spirituální lyrika, dokonce folklórní prvky, také ztišení až meditativního charakteru; naproti tomu na všechny smysly posluchače zaútočí vzepětí zvukové expresivity, vrcholící soptěním houslí ostrých jako břitva. Ovšem to netrvá dlouho, je to jen poslední hrozba; hudba se nakonec vzklene k jásavému, radostnému hymnu, a v samotném závěru k roztančenému, polyfonnímu variování slova Amen…
Pro mne to byl Koncert roku!
(foto: Tomáš Znamenáček)