Do pardubického Divadla 29 zavítali 30.října kultovní kalifornští post-punkoví experimentátoři XIU XIU, a to s programem pod všeříkajícím názvem „Xiu Xiu plays the music of Twin Peaks“. Tento projekt vznikl na podnět Galerie moderního umění v Brisbane, která letos na jaře uspořádala retrospektivní výstavu Davida Lynche („Between Two Worlds“). Při této příležitosti se trio Xiu Xiu rozhodlo přetavit Badalamentiho a Lynchův soundtrack k legendárnímu mysterióznímu televiznímu seriálu „Městečko Twin Peaks“ do koncertní podoby. A samozřejmě po svém, což znamená novým uchopením vyhmátnout dramatickou podstatu filmové hudby, její schopnost budovat pocity strachu, chaosu, násilí a sexuálního napětí. A myslím, že se jim to i v Pardubicích podařilo beze zbytku…
Než ale došlo na Badalamentiho a Lynche, na prknech Divadla 29 stanula v roli předskokana tajemná dvojice Julinko z Itálie. Bylo to jedno z jejich prvních veřejných vystoupení, ačkoli jim nedávno vyšlo na českém nezávislém labelu Stoned To Death Records debutové album „Hidden Omens“ (a to na mgf.kazetě). Zpěvačka a kytaristka Giulia Parin hovořila česky (zpívala ale anglicky), doprovázel ji výtečný kytarista Carlo Veneziano, Ital jak poleno. V úvodu si vystačili jen se ženským zpěvem a akordeonem, poté už drtili dvě kytary; ona jako doprovod, on zahušťoval kytarovými erupcemi a kouzly její poměrně ploše zatemněný zpěv, jenž se snažil vyznít mysteriózně. Naštěstí jejich čtyřicetiminutové vystoupení gradovalo, poslední dvě skladby už mne docela bavily, takže čekání na Xiu Xiu uteklo jak voda. A vlastně nás naladilo na to, co mělo přijít…
Čekal jsem, že Xiu Xiu využijí více filmovou projekci. Na velkém plátně za nimi se ale střídaly pouhé tři obrazy – schodiště s ventilátorem, samotný ventilátor a větrem vzdouvající se stromy. Jen měnily zabarvení, od přirozené barvy přes šedou k červené. A to bylo pro mne milé překvapení, neboť mi bylo jasné, že Xiu Xiu nepotřebuje žádné podpůrné vizuální prvky a vystačí si jen s hudbou. A vskutku tomu tak bylo, a mírou vrchovatou! Samozřejmě, přítomnost dvou půvabných Asiatek hudbu ochucovala tu jemnou, onde živočišnou erotičností, což náležitě umocnilo dojem. Ovšem obě hudebnice jsou především výtečnými instrumentalisty – výrazně potetovaná Angela Seo obsluhovala piano, syntezátor, občas perkuse, také vyluzovala elektronický hluk, Shayna Dunkelman hrála střídavě na vibrafon, bicí soupravu a taktéž na další syntezátor. Mužským elementem je pak frontman, skladatel, aranžér a textař Jamie Stewart, charismatický a vpravdě dramaticky založený zpěvák a kytarista, který též zvukově kouzlil pomocí různých mašinek a hejblátek, včetně zdroje hluku, ruchu a občas se postavil za třetí syntezátor. V úvodní „Laura Palmer´s Theme“ buduje hutné napětí najazzlý vibrafon a nervní bicí, za nimiž sedí Stewart, ale nevytváří rytmus. Poté vezme do ruky kytaru a zazpívá značně pitvorně baladu „Into the Night“, aby to v závěru všichni tři osolili až drtivou energií, včetně parádního kytarového sóla. V „Audrey´s Dance“ se frontman proměnil v jakéhosi šamana s chřestidly a také zafouká značně free na harmoniku. „Packard´s Vibration“ se stává příležitostí pro vibrafonistku, jež usedá za bicí, aby vytvořila až acidový rytmus, umocněný varhanním zvukem. Poté udeří „Nightsea Wind“; to jsou všichni tři za syntezátory a vyrábějí především hlukovou stěnu s proměnlivou dynamikou, zjemněnou varhanním podkresem. Poté vyhřezne patřičně drsný hardcore, šmrncnutý psychedelií, posléze jej střídá balada „Sycamore Trees“ s omamným rytmem bicích, dojde i na jazzový kus s klavírním triem, ve „Falling“ evokuje Stewart svým zpěvem Kevina Coyne blahé paměti, aby se vše vrátilo k počátečnímu tématu, zjemnělému jako „Love Theme Farewell“, avšak posléze čím dál více špiněnému elektronickými ruchy a ataky noise. A to pak nadešel čas na závěrečnou deklamaci Shayny Dunkelman z deníku Laury Palmerové, oné zavražděné dívky. Kdo viděl seriál, jistě si vzpomene, co si do deníku ona údajně křehká dívenka zapsala…
A takhle nějak to v Divadle 29 v Pardubicích znělo:
