V úterý 22.září oslavila v Hradci Králové slavnostním koncertem své úžasné devadesáté narozeniny operní a činoherní diva SOŇA ČERVENÁ. Chtělo by se dodat mladistvé devadesátiny a k divě výraz bohyně, ale to bych zatížil svůj hodnotící text až příliš subjektivně emotivním nábojem. Ale koneckonců, co tady chci hodnotit? Že až v závěru svého vystoupení zaškobrtla? Po hodině dramatizovaného recitativu s hudbou? A poté, co na sebe bez skrupulí prozradím, že Dámu české kultury, což je oficiální ocenění ministrem kultury, jež obdržela letos 9.září (a já k tomu přidávám První dámu…), prostě nesmírně obdivuji?
V první půli zazněly dvě komorní skladby Bohuslava Martinů. Koncert otevřelo „Rondo pro hoboj, klarinet, fagot, trubku, klavír a dvoje housle“ (H 200), instrumentální klenot v šesti krátkých větách, výrazově i stylově různorodých (impresionismus, romantismus, jarmareční šraml, folklórní inspirace, jazz…); ostatně tak, jak po válce převládl u Martinů syntetický styl komponování (toto dílo bylo dokončeno v roce 1950). Vím, že Filharmonie Hradec Králové disponuje zdatnými instrumentalisty, ale výkon hobojistky Petry Zajíčkové, klarinetisty Pavla Plašila, fagotisty Petra Mackeho, trumpetisty Pavla Herzoga i houslistů Jiřího Bečky a Jaromíra Křováčka (pod taktovkou Pavla Šnajdra) byl podle mého názoru přímo excelentní! A ve spojení s kmenovým klavíristou Červené, Karlem Košárkem, vskutku šťavnatý, hutný, intonačně i dynamicky a výrazově ve shodě s tvůrčím rukopisem Martinů. To se potvrdilo i v interpretaci skladby „Kuchyňská revue čili Pokušení svatouška Hrnce“, což je jazzový balet o jednom dějství (H 161) z roku 1927, ovlivněný Pařížskou šestkou a Stravinským. Tady místo baletu zněl mistrně zakomponovaný původní text (Jan Läwenbach, doplněný textem Vincenta Figuriho), podaný s bohatě odstíněnými dramatickými a komediálními nuancemi Soňou Červenou. V ansámblu nahradilo jedny housle violoncello (Lubor Netolický) a chyběly fagot a hoboj, ale přesto takto vzniklý kvintet zněl plným a tvárným zvukem; byl srovnatelný s Orchestrem Berg, jehož pojetí této skladby jsem před časem slyšel (navíc s baletní složkou).
Po přestávce se na pódiu usadila již početnější sestava Filharmonie Hradec Králové, neboť na programu byla hudební suita o čtrnácti větách „Karneval zvířat“, jíž dal v roce 1886 autor Camille Saint-Saëns podtitul „Velká zoologická fantazie pro dva klavíry a komorní soubor“. Ovšem v Hradci Králové zazněla v obsazení orchestru se smyčci a se zvonkohrou (místo původní skleněné harmoniky). Je to kompozice sice lehčího žánru (mohli bychom říci až popového ranku, navíc ještě komediálního), ale časem se stala oblíbenou poslechovou instruktážní skladbou, rovnocennou s Prokofjevovým „Péťou a vlkem“ a Brittenovým „Průvodcem mladého člověka orchestrem“; zvláště, když byla propojena s textem Loriota v překladu Soni Červené a v její výsostně text-appealové interpretaci. Za klavíry seděla kromě hostujícího Karla Košárka ještě Jana Turková, externí členka Filharmonie Hradec Králové. Dirigoval opět Pavel Šnajdr. Orchestr hrál s chutí, nasazením i náležitým ponorem v lyrických, nesmírně barevných pasážích, dokonce i s komickými kreacemi některých členů (první houslista jako Napoleon, kontrabasisté jako sloni apod.). Soňa Červená stála jako královna pralesa (respektive jako král Lev) nad všemi a slovy také skutečně kralovala z pomyslného trůnu.
Opravdu nezbývá, než smeknout a věřit v nesmrtelnost…
(foto: Jaroslav Klinský)